TURECKO


Istanbul: lidské mraveniště

Prodíráme se úzkými uličkami, lemovanými nepřetržitou řadou obchůdků. Proti nám se spěšně procpávají milióny nákupůchtivých lidí, hulákající prodavači s pojízdnými krámky, taxíky a do toho všeho ještě troubící dodávky. Připadáme si jako v lidském mraveništi. Jsme totiž v Istanbulu!

Sulejmánova mešita
Na jednom ze sedmi istanbulských kopečků stojí Sulejmánova mešita, údajně nejkrásnější mešita ve městě. Odborníci ji díky její geniální konstrukci považují za jeden z vrcholů osmanské architektury, protože zatím bez újmy přečkala všechna zemětřesení. Roku 1550 ji nechal vystavět sultán Sulejmán Nádherný. Kromě toho, že tento nejslavnější ottomanský panovník proslul jako obávaný dobyvatel, zavedl v rámci osmanské říše řadu užitečných zákonů a reforem. Dokonce až z Anglie k němu vyslal své posly sám Jindřich VIII., aby se přiučil, "jak se to dělá". Sultán Sulejmán je dnes pohřben ve skvostné hrobce na hřbitově přiléhajícím k východní straně mešity. Na hřbitov navazuje malý park s nádhernou vyhlídkou na bosporský průliv a zátoku Zlatý roh, která se jen hemží loděmi a kam máme nyní namířeno.

Nejlepší obchodníci na světě
Od Sulejmánovy mešity scházíme zmíněným mumrajem - spletí úzkých uliček. Je fascinující, jak všude v Turecku kvete drobný obchod. Není divu, Turci jsou odedávna vynikající obchodníci. Mají obchodování v krvi od té doby, co obsadili střední Asii a veškerý obchod po Hedvábné cestě pak musel probíhat jejich prostřednictvím.
Často se v každé uličce prodává výhradně jeden druh zboží, např. jen nádobí nebo jen koberce. Většinou však lze v jedné ulici koupit vše - od ovoce, přes pytlíky do vysavače, až po figuríny na oblečení. Malí kluci si po škole přivydělávají pouličním prodejem balené vody, kterou chladí v kýbli s ledem, nebo nabízejí žvýkačky. Naopak staříci, kteří už nestačí na obchůdek nebo pojízdný krámek si alespoň stoupnou na ulici s váhou, takže i při cestování v Istanbulu si můžete snadno hlídat svoji hmotnost.

Istanbulské bazary
Ztrácíme se. Uličky nás nakonec zavádějí do Velkého bazaru. Toto obrovské kryté tržiště s téměř 4000 obchůdků slouží Istanbulanům už od 15. století. Dnes se orientuje především na turisty, čímž se jeho kdysi nepřeberný sortiment zúžil na koberce, šperky, tepané konvice, vodní dýmky a suvenýry.
O kousek dál pod Velkým bazarem vcházíme do daleko zajímavějšího Egyptského bazaru, kde je k mání snad vše, co se dá jíst. Pro cizince je to každopádně fantastická pastva pro oči. Krámky s úhledně vyrovnaným ovocem střídají obchůdky s čajem a tureckými cukrovinkami. Když ale narážíme na první stánek s kořením, rezignujeme na všechny své pokusy o určení, co je co. Jen si v úžasu prohlížíme ty úhledné pestrobarevné hromádky v různých odstínech žluté, oranžové a červené. Jedovatě zelená je henna. Koření jako chilli, paprika a pepř obvykle nabízejí ve dvou variantách: pálivá a super pálivá. Věřte mi, že i ta "jen" pálivá stojí za to. Z vlastní zkušenosti také mohu doporučit vynikající směs koření na maso zvanou köfte. Nad tím vším jsou ještě visí svazky chilli papriček, hub a všeho možného.

Nekupte, to když je to tak dobrý
Někteří prodavači tureckého medu nejenže neomylně poznávají, že jsme Češi, ale dokonce na nás česky pokřikují: "Ahoj, ochutnávka zadarmo!" Tím ovšem jejich znalosti češtiny končí. Ptám se anglicky: "Jak jsi poznal, že jsme Češi?" "Ha, ha, my poznáme každého," směje se Turek. Kupujeme nakonec směs několika druhů. Pojem turecký med v Turecku představuje úhledné kostičky želé, v němž jsou většinou zalité oříšky. Jednotlivé kostičky jsou pak řádně obalené cukrem, kokosem, kakaem nebo drcenými pistáciemi. Jen škoda, že se smlouváním už dnes člověk v Egyptském bazaru vůbec nepochodí. Kilo lepších cukrovinek stojí kolem 8 tureckých lir (120 Kč). Ještě nedávno by to ovšem bylo 8 000 000 lir. Ovšem i po té, co Turci v roce 2005 škrtli šest nul, píšou často ceny stále v miliónech. V běžné mluvě dokonce počítají v miliónech s naprostou samozřejmostí pořád.

Pijavice na nábřeží
Ocitáme se na konci Egyptského bazaru, před Novou mešitou (Yeni Cami), a pomalu se vzpamatováváme z té nádhery. Před vstupní branou ještě obdivujeme celkem překvapivé "zboží" - velké pijavice. Spousta se jich svíjí a natahuje v průhledném barelu s vodou, z kterého se jinde točí limonáda. Slovo "medicin" na cedulce nás ubezpečuje, že nejsou "na maso."
Stojíme na břehu zátoky Zlatý roh, naproti se zvedá kopeček se známou Galatskou čtvrtí a naše procházka od Sulejmánovy mešity zde končí. Fotogenický prodavač tureckých vlajek a vlajek fotbalového klubu Galatasaray Istanbul dává jasně najevo, že nejsme v mraveništi, ale v Turecku, v Istanbulu.

 

Hedvábné město

Slečna rozkládá jeden hedvábný šátek za druhým: "Tohle je 100% hedvábí, ruční práce. Jsou tkané tady v Burse - vidíte tu značku?" Prohlížíme nádherné šátky, šály a pashmy z jemňoučkého hedvábí, v nepřeberném množství vzorů a barev. Obchůdky s nejlepším hedvábím dnes zabírají celý prostor Koza Han, starého bazaru s hedvábím.

Evropské hedvábí?
Byzantský císař Justinian I. vyslal v 6. století do daleké Číny dva mnichy s tajným posláním přinést vajíčka bource morušového a semena moruše, aby mohl ve Středomoří začít s produkcí vlastního hedvábí. Mnichům se podařilo obojí propašovat v bambusové holi a po mnoha útrapách dopravit císaři. Tak se dostalo hedvábnictví na řecké ostrovy a později do okolních oblastí.
Po hedvábí totiž tehdy prahnul celý antický svět, protože bylo znakem luxusu a vysokého postavení. Cena čínského hedvábí v té době neúnosně stoupala, navíc Evropa za něj v podstatě neměla co nabídnout, což byly důvody, proč se nejen Byzantinci snažili o vlastní produkci.
Mimochodem jedním z mála "platidel" žádaných v Asii byli například otroci, zejména Slovanky z pobřeží Jadranu a z Ruska. V mnoha jazycích je také slovo otrok odvozeno právě od "Slovan", např. angl. slave.

Koza Han nemečí
Střediskem produkce hedvábí v oblasti dnešního Turecka se stala Bursa, centrum starověké Bythinie a pozdější hlavní město Osmanské říše. Sám zakladatel této říše Osman Gazi (1281 - 1326) má v Burse vznešenou hrobku.
V roce 1491 byla ve městě postavena, právě kvůli obchodu s hedvábím, velká karavanseraj Koza Han (tur. koza = kokon, han = karavanseraj). Vykupovaly se zde kokony bource morušového a surové hedvábí, prodávaly se naopak hotové výrobky. Dnes se v přízemí a na nádvoří této budovy nacházejí čajovny a restaurace, zatímco celý ochoz v patře zabírají obchůdky s hedvábím.
Na Koza Han navazuje Emir Han, která bývala jakýmsi "hostincem" pro obchodníky. Její spodní část sloužila k uskladnění zboží, nádvoří k ustájení koní, oslů či velbloudů a první patro pro ubytování samotných obchodníků.

Hedvábná rodinka
Vstupujeme do jednoho z krámků v Koza Han a paní se svojí dospívající dcerou nám začínají předvádět svoje zboží. Nejkrásnější velké šátky s tradičními motivy stojí kolem 50 lir (750 Kč). Nabízejí nám také jako suvenýr hrst bělostných kokonů za 5 lir. Nic nám ale nevnucují a trpělivě zodpovídají naše dotazy.
Snažíme se dozvědět, v které vesnici bychom mohli navštívit nějakou farmu, kde bource morušové chovají. Teď v květnu by totiž mělo být krátce před kuklením housenek; v červnu, kdy se kokony vykupují, by to bylo ještě zajímavější. Dozvídáme se však, že vesnice leží asi 100 km daleko.
K našemu překvapení ale mladá slečna vytahuje krabici, v níž si několik housenek spokojeně pochutnává na listech moruše. Přitom nám vysvětluje, že když kolem sebe housenky vytvoří kokon, vhodí se kokony do vroucí vody a z této smrtící lázně se pak vytahují rozvolněná hedvábná vlákna, která se dále spřádají.
Vysvětlujeme jim náš zájem o Hedvábnou stezku a když dodávame, že jsme z Čech, volají ještě hlavu rodiny. Přibíhá chlapík očividně potěšený naší návštěvou. Byl totiž před pár lety pracovně v Praze! Ptám se ho: "Jak to, že celá rodina umíte tak dobře anglicky? To nebývá v Turecku zvykem." "No, musíme - kvůli obchodu a turistům. Ale teď sem jezdí stále méně lidí. Mají strach z muslimských zemí. Myslí si, že Turecko je jako Írán." Po společném fotografování nám rodinka dává na rozloučenou pár kokonů, my jim na oplátku pohled Prahy.

PS: Jdeme shánět nějaký "malinko levnější" (pravděpodobně ne čistě hedvábný) šátek pro Alenu do Íránu.

 

 

Sultanhan a opravna létajících koberců

Jsme v srdci Turecka ve městečku Sultanhan, kde obdivujeme největší ze zachovalých karavanserajů v Turecku. Obcházím ještě zvenčí karavanseraje kvůli celkovému snímku, když mě anglicky zdraví usměvavý Turek a zve mě do jakési dílny plné koberců. Zjevně to není další dotěrný prodavač koberců snažící se upoutat pozornost bohatých cizinců, jaký na mě pokřikoval před chvílí. Ocitám se v opravně koberců, které sem přiletěly z Ruska, Kazachstánu, USA, Itálie nebo Německa (samořejmě letadlem).

Bezpečně po hedvábné stezce
V centru městečka Sultanhan, které leží uprostřed anatolské stepi poblíž provinčního města Aksaray, stojí perfektně zrekonstruovaný karavanseraj. Vchází se do něj branou s nádhernou ornamentální výzdobou. Přední polovinu zaujímá nádvoří s malou mešitou uprostřed, zadní polovina je krytá. Přední část se využívala hlavně v létě, zadní naopak v zimě.
Karavanseraj vybudoval Alaattin Keykubat v roce 1229 v období Seldžucké turecké říše jako součást celé šňůry karavanserajů Hedvábné stezky. Bývaly od sebe vzdálené den pochodu, to znamená přibližně 20 km. Zde ve střední Anatolii se výborně dochovaly, takže je různém stádiu rozpadu nacházíme od Konye po Sivas. Karavany v nich rády platily za nocleh, protože poskytovaly bezpečné útočiště před obávanými loupežníky. Vzhledem k ceně přepravovaného zboží nebo tržbě se nevyplatilo riskovat.

Proč se opravují koberce
V ulici podél karavanseraje se nachází zmíněná opravna koberců. Vracím se pro Alenu a přijímáme pozvání k prohlídce dílny. Podél stěn leží několik srolovaných koberců, ve velkých hrncích na plynových vařičích se barví ovčí vlna a na zdech kolem visí vlna už obarvená. Na zemi sedí šest chlapů, kteří buď z koberců párají jednotlivé poškozené oblasti, nebo už opravují vzor s využitím nových vláken, nebo koberce "přežehlují". Majitel dílny se představuje jako Hüseyin Demirhan a hned objednává čaj pouličním "čajovým" telefonem. Usedáme na koberce a po tradičních frázích se začínáme Hüseyina vyptávat.

Kde jsi se naučil anglicky? Moc Turků anglicky nemluví.
"Chodím už pět let na kurzy, protože angličtina je důležitá pro náš obchod. Většina zákazníků jsou cizinci."

Máš nějakou speciální školu na koberce?
"Ne, všechno jsem se naučil přímo v jedné dílně v Istanbulu."

Jak jsi se dostal sem do Sultanhan, většina lidí se přece stěhuje za lepší prací naopak do Istanbulu?
"V Istanbulu vede druhou část firmy můj bratr, přebírá tam zakázky. Koberce pak ale opravujeme tady, protože v okolí máme tu nejlepší ovčí vlnu a je tu mnohem levnější pracovní síla," ukazuje na chlapy.

Jak dlouho už s koberci pracuješ?
"Víš, do školy jsem chodil jenom pět let, protože mi zemřel otec, když mi bylo šest. Tak jsem musel co nejdřív začít vydělávat. Takže od 11 let, teď je mi 33."

Máš tady rodinu?
"Ano, mám manželku a dvě dcery - 2 a 3 roky. Ale ještě mám taky v Aksaray milenku," chlubí se polohlasem.

Proč si lidé nekoupí nový koberec, když je starý poškozený?
"Některé koberce jsou velmi cenné. Třeba tenhle íránský je sto let starý a jeho cena je asi 15 000 dolarů."

Co je nejčastější příčinou poškození?
"Většinou mají vybledlé barvy, často jsou části sežrané od larev hmyzu, ale některé jsou třeba dříve nekvalitně opravené."

Na stěně visí křiklavě růžová vlna. Co je tohle za barvu? Ta se taky vyskytuje v kobercích?
"Ale jo, v jednom kazašském. Chtěli jsme všechny růžové uzly nahradit jinou barvou, ale zákazník trval na jejím zachování. Jenže trefit ten odstín byla pro nás pěkná fuška. A třeba tuhle tmavě zelenou se mi pořád nedaří udělat."

Dopijíme čaj, srdečně se loučíme a vyrážíme k jezeru Tuz. Přemýšlím, že bych si taky pro rozptýlení pořídil milenku?

Kdybyste potřebovali opravit starý peršan, zde je adresa firmy:
Demirhan Halicilik
Sultanhani Kas. Güney Sokak
Kervansaray yani
Sultanhani / Aksaray
tel.: 0382/2422662

Karavanseraj
Vstupné: 2 TL (žádné slevy)
Otvírací doba: 7:00 - 19:00 denně

 

 

Když v Kačkaru ještě leží sníh

Nádherné pohoří Kačkar se táhne zhruba západo-východním směrem podél pobřeží Černého moře. Nám by se náramně hodilo přejít jeho hřeben z černomořské stany na jižní stranu a vyhoupnout se tak do Kurdistánu. "Kačkar se ještě bez vybavení přejít nedá, v sedlech pořád leží moc sněhu - to až tak v půlce června," říká tlustý zarostlý horský vůdce ve vesnici Ayder. "Můžete ale zkusit trek kolem tří ples," navrhuje a kreslí nám do mapy jeho trasu.

Turci pěšky nechodí
Na černomořské straně Kačkaru se dá veřejnou dopravou nebo stopem vyjet až do vesnice Ayder, což je něco jako naše Pec pod Sněžkou. Cesta do Ayderu stoupá na 40 km od hladiny moře do výšky 1300 m n. m. Vede údolím dravé řeky Firtina Čayi, přes níž se hrbí mnoho strarých kamenných mostíků. Čajovníky nad řekou se musí klepat hrůzou, jak jsou svahy údolí příkré. Nad 1000 m n. m. pak začínají jehličnaté lesy.
Turci s oblibou jezdí do Ayderu na pikniky a podívat se na nádherný vodopád. Ovšem dál do hor už ne, protože Turci pěšky nechodí. Největším dobrodružstvím v přírodě je pro ně zaparkovat někde u silnice, vytáhnout plynovou bombu, konvice na čaj, Coca-colu a grilovat kousky kuřete nebo jehněčího. Kdyby tak věděli, jaká nádhera se skrývá v horách nad nimi - v jejich horách!

Hlavně nezabloudit
V Ayderu konzultujeme se sympatickým horským vůdcem naše úmysly, nakupujeme poslední potraviny a u majitele obchodu si také schováváme věci nepotřebné do hor. Pozdě odpoledne vyrážíme nad Ayder po kamenité cestě vedoucí nad řekou do osady Yukari Kavron. Nenecháváme se zmást tím, že na turistické mapě Kačkaru i na schématu v Lonely Planet je řeka chybně nakreslena po levé straně cesty.
Přecházíme první horskou louku, kde je něco jako kemp, místo na pikniky a bábuška prodávající občerstvení. Za ní odbočujeme doprava přes dřevěný most (cestou odbočující vlevo bychom se měli za dva dny vracet z Čajmakdžuru). Párkrát nás znejistila absence jakéhokoli značení, ale kromě zmíněného rozcestí se jde z Ayderu pořád po "hlavní" rozmlácené cestě. Když před západem slunce přicházíme na druhou horskou louku, rozbíjíme u potoka stan. Doufáme, že se v noci nepřijdou napít medvědi.

Hory kvetou
Ráno obdivujeme růžové rhododendrony a žluté azalky kvetoucí na okrajích lesa. I louky jsou teď v květnu nádherně rozkvetlé: štírovníky, hořce, rozrazily, kýchavice. Ve výšce kolem 2000 m n. m. končí les. Před námi se tyčí hradba zasněžených vrcholů.
Konečně dorážíme do Kavronu. Tato rekreačně-pastevecká osada ale ještě spí zimním spánkem. Před prvními budovami se drápeme prudkým svahem vzhůru a občas se kocháme výhledem zpět na údolí.
Asi po hodině se svah láme a před námi pozvolna stoupají kamenité kvetoucí louky k sedlu do vedlejšího údolí - náš cíl. Rostliny zde nahoře dosahují pouze trpasličích rozměrů ve srovnání s údolím. Brodíme nádherný ale nesmírně ledový potok, takže pak spojujeme vyhřívání nohou na slunci s obědem. Zjišťujeme, že vakuově balený žlutý sýr, který jsme si koupili v Rize, je ve skutečnosti máslo. Tak bude chleba s máslem a se solí.

Ledová krása
Vegetace ubývá, jak stoupáme k sedlu. Ledovcový potok občas protéká fotogenickými tunely ve zbytcích sněhu. Postupně se ukazují štíty nejvyšších vrcholů Kačkaru včetně samotného Mt. Kačkar (3937 m). Přicházejí ale mraky, zatahují oblohu a nechtějí se vrcholů pustit. Výrazně se ochlazuje a zdvihá se vítr.
Opět šplháme prudký krpál. Nahoře konečně vidíme sedlo. Je bez sněhu, ale před ním musíme překonat několik sněhových polí. Netrpělivě už vyhlížíme dvě plesa. Když "objevujeme" Velké pleso (Büyük Deniz Gölü), jsme překvapeni. Jeho okraje jsou totiž zamrzlé a na hladině plavou ledové kry, takže skoro splývá se sněhovým splazem, v němž je zapuštěné. Nad ním vidíme zjevný val Malého plesa (Küčik Deniz Gölü).
Jsme v sedle do Čajmakdžurského údolí ve výšce skoro 3000 m n. m. Nahlížíme na druhou stranu, kde leží veliké Černé pleso (Kara Deniz Gölü). Protože se nám už ale dneska dál nechce, zůstáváme na tomto nádherném místě a v závětří stavíme stan.
Navečer se vítr utišuje a trhají se mraky. Odměnou za naši dnešní dřinu je západ slunce, který je v horách vždy velkolepou podívanou. Velké pleso během něj změnilo barvu z modré na žlutou a pak na oranžovou. V horách nyní vyhrály stíny nad sluncem, ale ráno tomu bude obráceně.

Kolem Černého plesa dolů
Ráno scházíme serpentýnami prudkým svahem k Černému plesu. Kotlina je sice zasněžená, ale teď po ránu se jde po sněhu celkem dobře. Na obloze není ani mraček, takže pleso přejímá její sytě modrou barvu. Na jeho hladině se zrcadlí okolní hory. Jejich odraz sem tam narušují ledové kry jako na nějakém kubistickém obraze. Jemné přechody bílé barvy ker a temně modré barvy vody jsou fascinující.
Pod plesem pomalu končí sníh. Přeskakujeme po kamenech mnohonásobně rozvětvenou říčku odvodňující tuto tající kotlinu. Když přicházíme na hranu kotliny, rozevírá se pod námi pohled na údolí s osadou Čajmakdžur. Kolem hučí vodopády a opět kvetou nejotužilejší byliny. Obědváme - klobása je tentokrát opravdu klobása. Sestupujeme kvetoucím svahem do Čajmakdžuru, přecházíme lávku z klád a po zbytek odpoledne už jen scházíme lesem po kamenité cestě zpět do Ayderu.

Závěrem
V Kačkaru člověk úplně zapomene, že je v Turecku. My jsme si tu nádherně odpočinuli od horka, měst a lidí. Přechod přes hlavní hřeben jsme sice i přes sníh mohli zkusit, ale lepší živý srab než mrtvý hrdina!

Praktické
Bídnou schematickou mapu s trasami lze získat v turistických informacích v Rize nebo Ayderu. Ruskou vojenskou mapu lze stáhnout z http://travel.valek.net
Vůdce lze najmout v Ayderu např. v penzionu Fora.
Do Kavronu lze v sezóně (červen - září) chytnout nějaký džíp nebo si auto najmout.
Délka trasy: Ayder (1300 m n. m.) - Yukari Kavron (2400 m n. m.) 4 h - Büyük Deniz Gölü (2800 m n. m.) 3,5 h - Kara Deniz Gölü (2700 m n. m.) 1 h - Čajmakdžur (2300 m n. m.) 2 h - Ayder 3 h (časy jsou s počítané s plnou polní, bez přestávek). Trasa se dá zvládnout nalehko i za jeden den, pokud máte domluvený odvoz do Kavronu a z Čajmakdžuru.

 

Ani - skvost arménské architektury

Procházíme se mezi pozůstatky bývalého hlavního města staré Arménské říše, které bývalo významným obchodním centrem na Hedvábné stezce. Ohromná katedrála téměř nepoznamenaná jedním tisícem let nás uvádí v úžas stejně jako mohutné hradby, kostelíky nebo říční kaňon, za kterým už leží Arménie. I když není nejjednodušší se sem dostat, ničeho nelitujeme. Naštěstí už není třeba žádné povolení pro vstup do hraničního pásma. Během Studené války se sem totiž vůbec nesmělo, později jen na povolení a bez možnosti fotit.

S ovcí do Ani
Ve městě Kars na úplném východě Turecka složitě zjišťujeme, že do Ani opravdu není potřeba žádné povolení ke vstupu jako dříve, ani že nemusíme jet drahým taxíkem. Jednou denně ve 12 h jezdí dolmuš (minibus) do vesnice Ocakli, na jejímž okraji Ani leží. Odjíždíme ale skoro až ve 13 h, protože dlouho trvalo než se všichni vesničani usadili, umístili svoje nákupy a naložili na střechu ovečku. Jeden chlapík s ní byl totiž u veterináře, takže jí teď svázali nohy, nasoukali do pytle, že ji koukala jen hlava, a vytáhli na střechu k ostatní batožině. Chudák měla celých 45 km pěknou vyhlídkovou jízdu.

Velkolepé město
Jako svoje nové hlavní město si Ani vybral arménský král Ashot III roku 961. V roce 1045 město dobyli Byzantinci, ale pouze na dvacet let, protože pak přišli Turci (Seldžukové). O nadvládu se potom vystřídali s Gruzínci, Kurdy a Mongoly (1239). Definitivní ránu zasadilo městu zemětřesení v roce 1319. V době své největší slávy prý Ani mělo skoro sto tisíc obyvatel.
Ani leží těsně na turecko-arménské hranici. Oba stály zde odděluje hluboký kaňon s mohutnou řekou zaříznutý do roviny okolní stepi. Ze dvou stran bylo město chráněno kaňonem, zbytek byl obehnán mohutnými hradbami. Tzv. Lví branou vstupujeme dovnitř. Ze zarostlé planiny vykukuje řada pozoruhodně zachovalých staveb na to, že pocházejí z 10. a 11. st.
Míříme k nejprve k Seldžuckému paláci s výhledem na postranní kaňon, v jehož stěnách je vytesaná spousta opuštěných obydlí. Pokračujeme ke kostelíku Kaya Kilise vytesanému do skály na okraji srázu. Dole zrovna ženou pasáci obrovské stádo krav a ovcí. Pozdní slunce dává všemu zvláštní atmosféru.
I pouhá kruhová základna kostela sv. Řehoře a pokácené sloupy dávají tušit, o jak ohromnou, stavebně složitou stavbu se muselo jednat. Naše rotundy a baziliky by proti tomu byly bídné kapličky.
Druhý kostel sv. Řehoře stojí nedaleko, ale narozdíl od předchozího je téměř neporušen. Nacházejí se v něm zbytky maleb, stopy vandalismu a hnízdiště holubů.
Kolem rozvalin velkého karavanseraje přicházíme k selžucké mešitě se starým typem minaretu (široký válec). Zevnitř mešity je nádherný pohled do hraničního kaňonu. Vidíme i zbytky starého mostu.
Nejvelkolepější stavbou Ani je bezesporu katedrála. Jak se o nadvládu nad Ani střídali křesťané a muslimové, byla prohlašována kostelem nebo mešitou. Arménské chrámy se snažily být co nejvyšší, mít co nejblíže k nebesům. Když uvnitř zvedneme oči ke kopuli, je to opravdu ohromující pohled.
Celkově jsme návštěvou Ani opravdu nadšeni, předčilo to naše očekávání, což se nestává často. Škoda jen, že k některým stavbám se stále nesmí.
Areál je opouštíme po 18 h. Výběrčí je rád, že může jít domů a hned za námi zamyká bránu. Zároveň přijíždí řidič poledního dolmuše a velmi slušně nám brání stanovat v postraním kaňonu pod ruinami. Prý se to nesmí. Zve nás ale k sobě domů, ráno v 7 h nás zase vezme zpět do Karsu.

Nocleh na dvorku
Když na pěkném travnatém dvorku začínáme vybalovat stan, přibíhá řidičova manželka s dvěma dětmi, sestra a babička. Usazují se na plastové židličky a se zájmem mlčky pozorují naše počínání jako v kině. Kdo ví, kdy tu zase přespí nějací bílí cizinci? Jakmile je stan postaven a zabydlen, pronáším česky krátký proslov, že to náš malý dům, a děkuji za pozornost. Přichází se na to podívat i husa s housaty, slepice a osel.
Rodinka nám za představení dala alespoň ekmek (turecký chleba), který nám chyběl k večeři. Děláme si totiž šopský salát. Přitom nás opět pozorují, jak krájíme zeleninu, sýr, jak baštíme.
Jdeme se umýt pod vesnici k potoku a k našemu překvapení je brána Ani opět otevřená. Tentokrát ale pro krávy! Krávy jsou nejlepší sekačky na trávu. Škoda, že nemůžeme kempovat v kaňonu u potoka nebo ve vydlabaných jeskyních kolem, ale u řidiče to alespoň budeme mít blízko na autobus.
Večer ještě pan domácí přináší konvici čaje, malé skleničky a cukr - ale chybí lžičky. Sám sladí tak, že si dá vždycky neforemnou hrudku cukru do pusy a přes ni čaj pije. Moc se směje, když to po něm zkoušíme (neúspěšně) zopakovat. I přes jazykovou bariéru s námi při čaji strávil víc než hodinu. Pomocí jednoduché turečtiny jsme probrali, kdo jsme, kam jedeme, co se nám v Turecku líbilo, jak to tu podražilo, rodinné záležitosti a samozřejmě fotbal. Rozuměli jsme si docela dobře, řidič byl chytrý. Aby ne, když ve vesnici, kde všichni pasou ovce a krávy, on jezdí s dolmušem.

 

Život pod Araratem

Bájný Ararat se tyčí na pomezí Turecka, Arménie a Íránu, kde určitě musel být vynikající "turistickou značkou" pro dávné poutníky po Hedvábné stezce. Podle Iegendy na jeho svazích přistála Archa Noemova. I když se občas někdo pokusí o hledání jejích zbytků, na životě pod Araratem to nic nemění.

Král Kurdistánu
Ararat jednoznačně dominuje náhorní plošině Kurdistánu. Jedná se o vyhaslou sopku, jejíž základna má průměr úctyhodných 130 km. Hlavní vrchol se nazývá Velký Ararat (tur. Büyük Agri Dag) a se svými 5137 m představuje nejvyšší horou Turecka. Z východního úbočí vyčnívá ještě úzký postranní vrchol Malý Ararat (tur. Küčük Agri Dag, 3896 m). Velký Ararat je na rozdíl od Malého celoročně pokryt sněhovou čepičkou.
Přestože se Marco Polo domníval, že Ararat nemůže být nikdy slezitelný, první výstup uskutečnil jistý Frederik von Parat v roce 1829. Je s podivem, že první Turek vystoupil na horu až roku 1970 (určitě v polobotkách - viz článek Jak se pozná Turek). V souvislosti s bedlivým střežením hranice byly výstupy v devadesátých letech zakázány a jen vyjímečně armáda udělovala zvláštní povolení. V roce 2001 byly všechny restrikce zrušeny a vrchol Araratu dnes bývá oblíbeným cílem.

Krajina bez lesů
Centrem krajiny pod Araratem je město Dogubayazit s asi 50 000 obyvateli - středisko obchodu, turistického ruchu a pohraniční město. Leží v kurdské stepi, která je na jaře jednou velkou zelenou pastvinou, na podzim sežehnutou žlutou pustinou. I když je pro nás v této krajině trochu znervozňující totální absence lesů a sadů, je to krajina zvláštně krásná. Z roviny sem tam vyčnívají ostré barevné kopečky jako špičky ledovců z hladiny oceánu.
Silnice bez zatáček připojují k městu pár vesnic, okolo nichž se vždy pasou obrovská stáda ovcí. Pastevectví je zde stále důležitým zdrojem obživy. Ve vesnicích na první pohled zaujmou skupinky svěže zelených topolů. Topoly totiž velmi rychle rostou, a proto se zde pěstují jako vzácný zdroj stavebního dřeva. Ořezávají se spíš silné větve, než že by se porazil celý strom. I každá uschlá větev najde svého užitku. K topení se používají velké brikety vyrobené z ovčího trusu, které se skladují vyrovnané v typických kopkách.

Největší národ bez státu
Tato oblast je obývaná převážně Kurdy, národem s vlastní kulturou a identitou žijícím dnes na území Turecka, Íránu, Iráku, Arménie, Azerbajdžánu a Sýrie. Kurdové původně pocházejí z hor západního Íránu. Pro žádný z okolních národů nikdy nebyly vítanými sousedy, protože svůj život pastevců v horách si "zpestřovali" loupežnými výpravami.
Často se označují za největší národ bez vlastního státu. Ne že by o něj neusilovali, ale jednotlivé kurdské kmeny, upřednostňující vždy vlastní zájmy, se nikdy nesemkly dostatečně. Nevyšel ani příslib samostatného státu od vítězných mocností po první světové válce. Rozsáhlé automie Kurdové předtím požívali v rámci Osmanské říše, kdy sultán využíval jejich služeb jakžto vynikajících bojovníků. Kurdští vůdci také u jeho dvora často zastávali i nejvýznamnější funkce.

Kurdové dnes
Občanská válka mezi Kurdy a Turky ve východním Turecku, která zuřila v devadesátých letech je už naštěstí pryč. Jejími pozůstatky jsou dnes snad jen armádní kontrolní stanoviště na hlavních silnicích. Přesto mi místní lidé během cest po Turecku občas doporučovali, abych místo výrazu "Kurdistán" říkal raději "východní Turecko". Když se zeptáte Turků na Kurdy, polovina lidí odpoví, že jsou navzájem přátelé, soužití je bezproblémové a konflikty vyvolává mocenská politika USA. Druhá polovina lidí ovšem nemůže Kurdům přijít na jméno a tvrdí, že jsou pro společnost jen zátěž. V otázce samostatného Kurdistánu se však Turci shodují - ne. (Fakt je, že turecká ložiska ropy leží u Kurdů.)
Obyčejný cestovatel na první pohled Turka od Kurda nerozpozná, neliší se totiž ani vzhledem ani pohostinností. Častá jsou také smíšená manželství, čímž se rozdíly dále stírají.

Pohádkový palác
Asi nejkrásnějším místem v okolí, hned po samotném Araratu, je určitě palác Isaka Paši, který stojí
na skalním ostrohu 6 km za Dogubayazitem. Byl vystavěn místním panovnickým rodem v letech 1685 - 1784.
Monumentální branou vstupujeme na první nádvoří se zajímavou kašnou. Překrásné je ovšem druhé nádvoří, odkud se dá vstoupit do bývalého haremu, kuchyně, reprezentativních a obytných místností. V paláci byl vybudován i rozvod vody a jeden z prvních systémů ústředního vytápění. Na nádvoří se také nachází hrobka Isaka Paši, jeho otce a rodiny. Hrobku, brány a římsy celého paláce zdobí nádherné reliéfy s květinovými motivy - podle odborníků perský prvek. Stěny pak mozaiky ze světlých a tmavých kamenů - arménský prvek.
Zvenčí je naprostou domitantou paláce kopule mešity s minaretem. Nejlepší pohled na palác je shora během dopoledne. Stačí se vydrápat kousek nahoru po svahu, odkud uvidíte pohádkový palác jako na dlani, navíc na pozadí dramaticky neutěšené krajiny Kurdistánu.
Naproti paláci stojí stará Beyazitská mešita, postavená pravděpodobně na začátku 16. st., kdy Turci porazili Peršany a ovládli východní Anatolii. Mešita se bohužel nepoužívá a chátrá. Nad ní se ke skále lepí zbytky hradeb, jejichž základy se datují až do období Urartské říše (kolem 10. st. př. Kr.).

Kurdská pohostinnost
Palác je oblíbeným výletním místem nejen pro cizince, ale i pro místní, kteří sem zvláště o víkendech jezdí na pikniky. Vezmou prostě dodávku, celou rodinu, tlupu dětí, nějaké maso na grilování a stráví zde celý den. Za tím účelem vybudovalo město kousek nad palácem terasy, lavičky a stolečky. Nechybí ani pramen vody a malá mešita.
Dvakrát jsem se zde (náhodou) pohyboval v době oběda. Poprvé, před pár lety, jsem se společně s rozjívenými kluky vydrápal k přírodnímu oknu ve skále, odkud je perfektní vyhlídka na palác. Za téměř horolezecký výkon jsem jim nabídl sušenky, čímž jsem si zpečetil pozvání na oběd od jejich rodiny. Chlapi podřízli ovečku a předali maso ženské půlce rodiny sedící odděleně. Ženy potom mužům maso vrátily výborně upečené na ohni. Zapíjelo se Coca-Colou. Ovečka byla vynikající. Stejná situace se opakovala i dnes a vyžádala si pak opět odpočinek ve stínu na starém hřbitově.

Praktické
Pro informace nebo organizování výstupu na Ararat můžete kontaktovat hotel Erzurum v Dogubayazitu - průvodci mluví anglicky a Češi jsou pravidelnými zákazníky.
Vstupné do paláce Isaka Paši 5 TL (75 Kč), žádné slevy. Z městského otogaru jezdí dolmuš za 1 TL.

 

ÍRÁN


Pozdrav z Esfahánu

V sedm hodin zapadá slunce nad Esfahánem. Město ale neusíná - právě naopak! Na Imámovo náměstí přicházejí stále další rodinky, party kluků i hloučky chichotajících se slečen a zabírají poslední místa na trávnících. Přes den bylo vedro, takže teď teprve začíná piknik. Už si ani nemáme kam sednout se zmrzlinou. Každý na nás pokřikuje: "Hello Mister, what country?" Po stopadesátéčtvrté odpovědi "Džumhuriye Ček", jsme rádi, že konečně usedáme do jednoho zákoutí a můžeme se kochat nádherně nasvíceným náměstím.

Nejkrásnější íránské město
Není cílem tohoto článku popisovat esfahánskou historii ani všechny památky, spíš jen několika snímky ukázat, jakou nádhernou podívanou toto město nabízí.
Esfahán ležel na jižní větvi Hedvábné stezky, která spojovala Středomoří s Indií, resp. s přístavem v dnešním Karáčí. Marco Polo, který Persií procházel roku 1271, o provincii Spaan (Esfahán) píše: "V oněch krajích jsou velmi zlí lidé, rváči, lupiči a vrazi. Mnoho obchodníků přichází rukou lupičů o život, proto musí putovat ozbrojeni a sdruženi ve velké karavany. Ti lidé se hlásí k zákonu politováníhodného Mohameda. Ve městech žijí výborní řemeslníci, kteří velmi obratně zpracovávají zlato, hedvábí a mnoho jiných materiálů. Je tam hojnost bourců, ječmene, prosa, vína a ovoce všeho druhu."
Svého vrcholu ovšem město dosáhlo až později, za vlády šáha Abbáse I. (1587 - 1629) z dynastie Safíjovců, který sjednotil Persii a přesunul svoje sídlo právě do Esfahánu. Z této doby také pochází většina proslulých památek. Co se architektury týče, je Esfahán určitě íránskou jedničkou, které by mohl konkurovat snad jen Yázd nebo Šíráz. Která místa nás zde tedy nejvíce zaujala?

Imámova mešita
Centrem města je Imámovo náměstí, druhé největší na světě (512 x 164 m), kterému dominují Imámova mešita, mešita šejka Lotfollaha a palác Ali Qapu.
Imámova mešita patří bezpochyby k nejkrásnějším stavbám světa vůbec. Třicet metrů vysokým zdobeným portálem na jižní straně náměstí vcházíme na nádvoří se čtyřmi ajvany (tj. brána do zastřešené části mešity). Vše je úžasně dekorované dlaždičkami s květinovými motivy a kaligrafiemi. Vždyť také trvalo 25 let než byla stavba mešity dokončena. Škoda, že celé nádvoří bylo během naší návštěvy vyplněné lešením a zakryté plachtou. Když pak procházíme pod hlavní kopulí, je slyšet každý krok díky geniální akustice. Řečnit tady musí být radost.

Mešita šejka Lotfollaha
Tato stavba zasazená do dlouhé východní strany náměstí je jednoduše zvláštní. Není nijak monumentální a přitom stále přitahuje pozornost. Je pozoruhodné, že nemá ani nádvoří ani minarety. Sloužila totiž jako soukromá mešita panovníkova dvora.
Portál a interiér má velmi jemnou kachličkovou výzdobu v odstínech modré a růžové, zatímco kopule je zvenku do béžova. Jinou podobně světlou kopuli jsme jinde neviděli.

Palác Chehel Sotun
Tento palác se vzhledem pavilonu se nachází nedaleko Imámova náměstí obklopen velmi příjemným stinným parkem. Přestože název v překladu znamená Palác čtyřiceti sloupů, napočítáte jich pouze dvacet. Těch druhých dvacet jsou totiž jejich odrazy na hladině okrasné nádrže před ním.
Palác sloužil jako reprezentační rezidence pro přijímání vyslanců, zahraničních delegací a hostů. Stěny jsou uvnitř vyzdobeny přeskrásnými freskami zobrazujícími významné bitvy Peršanů nebo návštěvy cizích králů. Na jedné scéně jsou dokonce polonahé tanečnice, které se jen zázrakem podařilo správcům paláce uchránit po islámské revoluci před zničením.

Třesoucí se minarety (Manar Jonban)
Hrob derviše jménem Abu Abdollah Garladani by zřejmě upadl v zapomnění, kdyby minarety jeho portálu nevykazovaly jednu zvláštnost. Když se totiž jeden z nich rozkývá, druhý se začne synchronizovaně kývat také. Mechanismus zůstává záhadou. Teorie o písčitém podloží nebo zvětralém stavebním kameni mají svá pro i proti. Faktem je, že žádné jiné minarety se takhle nechovají. Každou celou hodinu tak správce rozhoupává minaret jako když na podzim střásáte jablka...

Páteční mešita (Masjed-e Jameh)
Největší mešita v Íránu je směsicí různých nenásilně propojených stavebních slohů. Na jejím rozšiřování se postupně podíleli Seldžučtí Turci, Mongolové, Timur i Safíjovci.
Ajvanem na jihovýchodní straně nádvoří, který směřuje k Mekce, nahlížíme do modlitebního prostoru. Na rozvinutých kobercích se pár muslimů modlí a pár jich tu klidně spí. Fotím vousatého Afgánce jeho foťákem (a pak samozřejmě i svým foťákem). Ještě by si s námi povídal, ale to už s úderem 12 h spustil muezzin a hlídač nás slušně, nicméně velmi důrazně, žádá, abysme mešitu opustili. Přišel hlavní modlitební čas.

Most Si-o-seh
Břehy řeky Zayandeh spojuje několik mostů. Nejdelší z nich se jmenuje Si-o-seh, má délku 300 m a slouží výhradně pro pěší. Jeho 33 oblouků se nádherně zrcadlí na hladině řeky. Teď navečer zde na nábřeží vysedává spousta lidí. Fotografové s Polaroidem nabízejí snímky na památku. Čajovny na obou koncích mostu jsou celé obležené. Lidé si užívají pohledu na vodu, dokud je, protože přes léto řeka obvykle vysychá. Kdyby se směli na veřejnosti svléknout do plavek, určitě by tam i skočili.

Před západem slunce se vracíme na Imámovo naměstí, protože kromě nejkrásnější mešity tam mají i nejlepší zmrzlinu. I když by se atmosféra i architektonické skvosty Esfahánu daly dlouze popisovat, tohle město se musí zažít.

Praktické
Vstupné (červen 2006):
oproti cenám uvedeným v posledním vydání Lonely Planet je vstupné výrazně nižší
Imámova mešita - 5 000 IR
Mešita šejka Lotfollaha - 4 000 IR
Palác Chehel Sotun - 5 000 IR
Třesoucí se minarety (Manar Jonban) - 5 000 IR
Páteční mešita (Masjed-e Jameh) - 5 000 IR
(1 000 IR = 2,6 Kč)

Ubytování:
Doporučovali bychom Hostel Amir Kabir, který má pokoje různého komfortu, rozumné anglicky mluvící recepční a příjemné atrium na posezení. To vše za výbornou cenu 100 000 IR, přičemž lze lehce smlouvat. Rychlý internet hned vedle. Obchod s potravinami pár metrů nad ním. Jídelny pár metrů pod ním, restaurace naproti. Nachází se na křižovatce Takhti naproti dražšímu a známějšímu hotelu Persia.

 

Persepolis - královská pokladnice

Po schodištích stoupají delegace Parthů, Indů, Médů, Egypťanů, Arménů, Azerů a dalších celkem 28 národů, které přinášejí každoroční tribut perskému králi. Někdo nese amforu s vínem, jiný tepané mísy, další veselého beránka ze stáda svého. Takové scény, které se odehrávaly před více než dvěma tisíci let, zobrazují perfektně zachovalé reliefy na stěnách v Persepolis. Právem je toto město považováno za jeden z vrcholů starověké architektury.

Pýcha Achajmenovců
Persepolis spadá do období tzv. První perské říše (550 - 330 př. Kr.), kterou vybudoval Kýr Veliký, zakladatel dynastie Achajmenovců. Přestože v této době ještě nemůžeme mluvit o Hedvábné stezce, nebývale velký rozsah této říše vytvořil dobré předpoklady pro rozvoj obchodu v oblasti Blízkého Východu a Střední Asie. Achajmenovská říše totiž sahala od Etiopie až po Indii, její rozmach dále na východ zastavili až Řekové ve známých řecko-perských válkách.
Persepolis bylo jedním ze tří perských hlavních měst (vedle Shush a Babylonu). Založil ho Darius I. kolem roku 518 př. Kr. jako symbol svojí moci přesně v srdci celé říše. Sloužilo k oslavám zoroasteriánského Nového roku, který připadal na začátek jara a při němž se zde vybíral každoroční tribut od porobených národů.

Poslední bere vše
Původní jméno města znělo Parsa. Protože však první zmínky o něm byly nalezeny v řečtině, ujal se v dnešní době jeho řecký název Persepolis (Perské Město). Íránci ho dnes nazývají Takht-e Jamshid (Džamšidův Trůn) podle mýtického perského krále, krerému je připisováno zavedení oslav Nového roku.
Je s podivem, že v cizích starých pramenech jinak není téměř zmiňováno, což vede k domněnce, že mohlo být udržováno v tajnosti. Nebylo by divu, když se zde hromadily velké cennosti přinášené všemi národy říše. Existuje zpráva, že když ho roku 330 př. Kr. dobyl Alexandr Veliký, potřeboval tři tisíce velbloudů, aby všechno to bohatství odvezl. Alexandr přitom město totálně zničil a ukončil tím jeho poměrně krátkou existenci trvající necelých dvě stě let. Trosky Persepolis postupně zmizely pod pískem a sutí, než znovu spatřily světlo světa ve 30. letech minulého století. Místní tedy nemohli ruiny využívat jako stavební kámen, jak se dělo v mnoha jiných případech na celém světě, takže stavby zůstaly perfektně konzervované, byť v ruinách.

Vzhůru na prohlídku
Město bylo vybudováno na úpatí hory Kooh-e Rahmat, poblíž dnešního Šírázu ve středním Íránu. Nejprve byla vytvořena obrovská terasa o velikosti zhruba 300 x 400 m - z části vytesaná do hory, z části nasypaná. Její čelo je vysoké úctyhodných 18 metrů. Darius I. na ní poté nechal vystavět palác Apadana a královskou pokladnici, což trvalo téměř padesát let. Jeho následovníci potom přidávali další stavby.
Na terasu vstupujeme po honosném schodišti se 111 schody, přičemž každých 4-6 schodů je vytesáno z jednoho kamenného bloku. Chodí se po nich poměrně špatně, protože každý je vysoký jen 10 cm. Údajně proto, aby po nich mohli vážené delegace v dlouhých robách vyjít nahoru s noblesou. Přišlápnout si šaty a říznout sebou by byl prostě i tehdy trapas.

Pět nejzajímavějších staveb
Nahoře procházíme monumentální Branou Všech národů, kterou přidal Xerxes, Dariův syn. Stráží ji zvláštní zvířata s tělem býka, křídly orla a hlavou vousatého člověka. Nad nimi vidíme nápisy v klínovém písmu, na nichž sám Xerxes prohlašuje, že je mocným králem a že společně se svým otcem postavili tuto i mnoho dalších velkolepých staveb.
Přicházíme k Paláci Sta sloupů, kdysi obrovské stavbě podpírané 10 x 10 sloupy vysokými 14 m (7 m od sebe). Jeho osm bran hlídali kamenní býci. Obvodové zdi a některé brány jsou dnes poměrně dobře zrekonstruované a člověk nad velikostí paláce jen žasne. Jak asi musely být ohromeny delegace, které byly právě zde přijímány a zde skládaly přinesené dary! Na několika místech je možné spatřit relief panovníka na trůnu, který podpírá 28 mužů v několika - každý představující jeden z porobených národů.
Naopak Apadana, kde král vítal nejváženější delegace, tak atraktivní není, stojí zde jen několik znovuvztyčených sloupů. Její dnešní krása ale spočívá ve fantastických reliefech popsaných v úvodu, které zdobí stěny její základny a jejích schodišť.
Skvěle zrekonstruovaný je i Dariův palác. Není nijak rozsáhlý, ale masivní brány, nápisy klínovým písmem a refiefy vzbuzují velký obdiv. Jako celek palác působí velmi kompaktně, až nám trochu připomínal bludiště. Pozoruhodné je, že už tehdy měl pod podlahou vybudovaný kanalizační systém.
Ve skále nad městem není možné přehlídnout skalní hroby Artaxerxese II. a III. Portály hrobů jsou opět zdobené nádhernými refiefy. Oba králové mají opravdu vynikající vyhlídku na město, ve kterém kdysi panovali.
V Persepolis je samozřejmě celá řada dalších zajímavých staveb, které jsou různě zachovalé/rekonstruované, výše popsané nás však jako laiky nejvíce zaujaly.

Skalní hrobky v Naqsh-e Rostam
Ostatky slavného Daria I. neleží přímo v Persepolis, ale v šest kilometrů vzdáleném Naqsh-e Rostam. Stejně jako Xerxes I., Artaxerxes I. a Darius II. zde má hrobku vytesanou do skály. Vchody do všech čtyř hrobek jsou asi dvacet metrů nad zemí a obklopují je jakési veliké zdobené portály ve tvaru kříže. Pod hrobkami se ještě nacházejí ohromné reliefy znázorňující výjevy z vlády pohřbených králů, jsou však značně poničené.
Když jsme se chtěli dostat z Persepolis do Naqsh-e Rostam, taxíkáři nemohli pochopit, proč chceme jít celých šest kilometrů pěšky. My zase nemohli pochopit jejich nereálně přemrštěnou cenu. Bylo sice vedro jako v pekle, ale ušli jsme to. Lidé z občasných projíždějících aut na nás mávali, protože něco takového ještě neviděli. Po cestě jsme si odpočinuli ještě u skalních reliefů Naqsh-e Rajab. Obejít pak ty čtyři hroby v přicházejícím poledním vedru byl téměř hrdinský výkon. Než jsme se odvážili na cestu zpět do Persepolis, leželi jsme na lavičce pod plátěným přístřeškem a osvěžovali se výbornou ledovou vodou, která naštěstí tekla z chladítka u toalet před vchodem. Když polední žár trochu polevil, vydali jsme se odtud teprve na prohlídku Persepolis. Dokonce jsme zpět i stopli auto, ovšem i za stop se v Íránu platí.

Praktické
Doprava: ze Šírázu je možné najmout taxi za 200 - 300 000 IR na celý den; nejlevnější variantou je jet z hlavního terminálu autobusem do Marvdasht (45 km, 2 500 IR) a odtud sdíleným taxíkem k bráně Persepolis (12 km, 2 500 IR).
nebo jet autobusem do Marvdasht a odtud taxíkem.
Vstupné: Persepolis 5 000 IR, Naqsh-e Rostam 3 000 IR, Naqsh-e Rajab 2 000 IR, slevy na ISIC nejsou
Ledová voda z "lidských napajedel" je k dispozici v Persepolis i Naqsh-e Rostam zdarma.
(1 000 IR = 2,6 Kč)

 

Yazd: tři tváře pouštního města

Yazd odedávna ležel na obchodních stezkách a v 7. st. se stal také významným centrem na Hedvábné stezce. Zboží, které tudy procházelo, směřovalo zejména do Indie a Afghánistánu. Prošli tudy i Polové, přičemž Marco o něm napsal: "Yassi je velké město v Perském kraji, bohaté na různé zboží. Řemeslníci tam velmi obratně zpracovávají hedvábí. I v tomto městě je uctíván Mohamed. Za Yassi směrem k městu Crermanu (dnešní Kermán) se po sedm dní nepřijde k žádnému obydlí." V Yazdu se mu zjevně velmi líbilo, protože vyjímečně nepřisoudil Mohamedovi žádný hanlivý přívlastek.

Větrné věže
Yazd by se dal podle počtu věží směle přirovnat ke stověžaté Praze. Kromě minaretů se zde totiž tyčí ještě stovky tzv. badgirů (větrných věží). K čemu slouží?
Badgiry jsou jakési čtyřhranné, někdy šestihranné, shora kryté komíny, které postranními štěrbinami dokáží zachytit i slabý vítr a svést ho dolů do domu. Tam prochází nejprve nad hladinou studené vody, kde se ochlazuje. Jak jsme se zmínili v minulém článku (Voda se skrývá v poušti), majetnější domy mívaly sklepní rezervoár napojený na podzemní kanál přivádějící chladnou vodu. Odtud je vzduch následně rozváděn po celém domě. Zároveň je tak vytlačován teplý vzduch, který stoupá vzhůru a uniká jinou šachtou badgiru ven. Staří Peršané touto samovolnou cirkulací vzduchu tak vlastně vyvinuli jakousi jednoduchou klimatizaci.
Ve městě můžeme narazit i na steciální podzemní vodojemy, jimž kouká na povrch jen kopule. K ní se po stranách připojuje čtyři nebo šest badgirů. Každá z těchto staveb tak působí velice exoticky a fotogenicky.

Barva hlíny
Historie Yazdu sahá do 3. st. n. l. Od té doby až do nedávna zde byl pro stavbu domů k dispozici jediný materiál - nepálené cihly. Protože město nikdy nebylo "pořádně" zničeno, dokonce ani Činghis Chánem ani uzbeckým Timurem, dochovalo se perfektní kompaktní jádro starého města. Všechno má světle hnědou barvu suché hlíny. Monotónní hnědou narušuje jen modrá kachličková výzdoba monstrózní Páteční mešity (Masjed-e Jameh) a tyrkysové kopule mauzoleí a několika dalších mešit.
Procházet se labyrintem úzkým uliček je jako dostat se do nějaké pohádky Tisíce a jedné noci. Orient, jak má být. Pokud sem navíc zavítáte po poledni, kdy všichni drží siestu, nepotkáte živou duši. To pak procházka působí až maličko strašidelně, zvlášť když víte, že tu lze snadno zabloudit.
Jako cizinci jste sevřeni v horkém vzduchu mezi zdmi vysokými klidně tři čtyři metry. Za nimi se však skrývá příjemný mikrosvět. Za dřevěnými vraty, které jsou zdobeny vyřezávanými ornamenty a mají dvě oddělená klepátka - vlevo pro muže, vpravo pro ženy, se ukrývají zmíněné klimatizované domy, vlahé zahrady a pergoly s vinou révou. Několik takových měšťanských domů je otevřeno pro veřejnost, např. Khan-e Lari.
Pokud se ztratíte, doptejte se na náměstí Hosseinieh. Tam totiž stojí zvláštní stavba, na níž se dá ze zadní strany po schodišti vylézt. Je odtud nádherný výhled na celé město a na vyprahlé horské hřebeny za ním. Desítky minaretů, stovky badgirů, kopule bazaru a dvorky domů, kde se odehrává všední život. Podle 48 m vysokých minaretů Páteční mešity se lze snadno zorientovat. Schodiště sem nám ukázala parta malých kluků, kteří na náměstí hráli fotbal. My už také chvátáme na fotbal do jedné cukrárny s televizí, na MS totiž začíná rozhodující zápas Česko - Itálie.

Posvátný oheň
V Yazdu stále přežívá největší komunita Íránců, kteří vyznávají zoroastriánství. Toto náboženství je dnes minoritní, ovšem před příchodem islámu bylo značně rozšířené v celé západní a střední Asii. Po mnoho století bylo státním náboženstvím perských říší. Vyznávali ho například i v Persepolis.
Zakladatelem zoroastriánství je prorok Zarathustra, řecky zvaný Zoroaster, o jehož životě neexistuje mnoho dokladů. Narodil se pravděpodobně kolem roku 550 st. př. Kr. v Mazar-e Šarif (v dn. Afgh.). Od mládí se prý věnoval náboženskému rozjímání až se mu zjevil bůh a dosáhl osvícení. Dlouho pak hledal stoupence pro svoje učení. Podařilo se mu ho nakonec prosadit na dvoře jistého íránského knížetství, odkud se potom úspěšně šířilo dále.
Princip zoroastriánství spočívá v neustálém boji dobra a zla, světla a tmy. Dobro představuje bůh Mazda, zlo bůh Ahriman. Přitom mezi těmito dvěma protiklady se zmítá i každý člověk na zemi. Zarathustra hlásal, že pokud chce člověk dosáhnout klidného posmrtného života, musí se přiklonit na stranu dobra. Musí konat dobro a pomáhat ostatním lidem.
Symbolem dobra a světla je oheň, který se úzkostlivě udržuje v zoroastriánských chrámech, aby neuhasnul. Například chrám Ateshkadeh, který se nachází právě v Yazdu, ukrývá oheň hořící nepřetržitě prý od roku 470 n. l. Nejvýznamnějším poutním místem v Íránu je pro zoroastriány chrám ohně Pir-e Sabz v Chak Chaku. Z Yazdu se k němu jede pouští asi 80 km. Chrám je v podstatě jakási otevřená malá jeskyňka vysoko ve skalním masivu, ve které hoří svícen třemi plameny živenými olejem.
Typickým znakem zoroastriánství je snaha zabránit znečištění hlavních živlů: ohně, země a vody. Proto své mrtvé nepohřbívají do země ani nespalují, ale vystavují je na tzv. věžích ticha mrchožroutům, které je "očistí". Holé kosti je pak možné pohřbít. Dvě takové věže ticha je možné navštívit na předměstí Yazdu. Od 60. let se už nepoužívají. Místo toho byl pod nimi vybudován speciální hřbitov, kde se pohřbívá do země, ovšem celý je podbetonovaný, aby nedošlo ke "znečištění" venkovní země.

Praktické
Vstupné v Yazdu: Khan-e Lari - 2000 IR, Páteční mešita - zdarma, chrám Ateshkadeh - vstupné dobrovolné
Věže ticha a chrám Chak Chak je vhodné navštívit během jednodenního výletu společně s městy Meybod a Ardakan. Taxi bez průvodce lze na takový výlet usmlouvat na 200 000 IR.
(1 000 IR = 2,6 Kč, červen 2006)

 

Nejposvátnější město Íránu

Oblastí dnešního města Mashhad na severovýchodě Íránu procházela Hedvábná stezka, mnoho památek však zde na ní nezbylo. Mashhad je dnes se svými třemi milióny obyvatel druhým největším íránským městem ale hlavně nejposvátnějším poutním místem v Íránu. Každoročně sem přicházejí milióny a milióny šíitských poutníků.

Město vzniklo na místě, kde byl pohřben Imám Reza, 8. šíitský imám a tedy přímý potomek proroka Mohameda. Tento charismatický člověk se narodil roku 765 v Medině. Imamát převzal v roce 799 po svém otci, kterého předtím nechal zlikvidovat kalif Haroun ar-Rashid z arabské dynastie Abásovců.
Abásovci byli velmi silní panovníci, kteří posíleni Mohamedovým učením mimo jiné roku 637 dobyli Persii a zavedli v ní islám jako státní náboženství. Peršany nové učení celkem zaujalo, takže se vzdali svého původního zoroastrismu bez většího nátlaku.
Abásovci nikdy neměli šíitské představené v lásce, protože konkurovali jejich moci. Proto byl Imám Reza nakonec z Arábie vyhoštěn. Později byl však novým kalifem, synem Haroun ar-Rashida, zajat a ve vězení otráven.
Místo jeho pohřbení nezůstalo dlouho v tajnosti, takže začalo brzy přitahovat šíitské poutníky. Kolem hrobu bylo vybudováno mauzoleum, které během věků mnohokrát zničili nájezdníci, ale vždy bylo opět šíity obnoveno. Do dnešní doby se postupně rozrostlo v obrovský komplex mešit, nádvoří, chrámů, muzeí a dalších budov zvaný Astan-e Qods-Razavi, v jehož centru se nachází právě posvátná hrobka Imáma Rezy.
Od islámské revoluce v roce 1979 se komplex dále intenzivně rozšiřuje - bourají se přilehlé obytné bloky, stavějí se nové chrámy. Je to zvláštní pohled na les zlatých minaretů a stavebních jeřábů, na jemnou kachličkovou výzdobu starých mešit naproti železobetonovým skeletům stavějících se. Ovšem čím blíže ke středu komplexu, tím je vše upravenější, přibývá zlata a z naleštěné mramorové podlahy by se dalo jíst.
Komlex je v pravdě tepajícím srdcem Mashhadu, kterým nepřetržitě protékají davy lidí. Každoročně ho navštíví přes 12 miliónů poutníků. I když je okolí plné hotelů všech kategorií - od hiltonů pro bohaté Kuvajťany až po jednoduché mosaferchůné pro obyčejné Íránce, je problém sehnat volný pokoj. Zvlášť pro cizince, kteří rozhodně nejsou přijímáni všude. Posvátnost až náboženské zaujetí je cítit na každém kroku.
Pro vstup do komplexu platí přísná bezpečnostní opatření, všechna zavazadla musíte odložit v úschovně, následuje prošacování - vchody pro muže a ženy jsou oddělené, mužské obsluhuje mužský pesonál, ženské pochopitelně ženský personál. Uvnitř se nesmí se fotografovat (jak jsme pořídili jeden z přiložených snímků, nebudeme rozvádět). Ženy musí mít bezpodmínečně čador.
Nemuslimům je vstup dovolen jen do okrajových částí komplexu, takže jsme mohli nahlédnout toliko na dokonalé nádvoří Azadi, odkud už se vstupuje k samotné hrobce.
Muslimové totiž provádějí speciální očistné rituály či modlitby, kterých nemuslim není schopen, a tudíž by hrobku zneuctil. Vážnost, s jakou šíité návštěvu hrobky berou, je až zarážející. Někteří stále padají k zemi, líbají pozlacené zdi, dotýkají se ornamentů, staré babičky hlasitě pláčí, ani děti nezlobí. Nedokážeme si představit, jak musejí projevy úcty k Rezovi vypadat ve vlastní hrobce. Není pochyb, že pro mnoho šíitů je návštěva mauzolea Imáma Rezy životním zážitkem.

Praktické
Doprava - Teherán a Mashhad spojuje denně více než deset letů (od 300 000 IR) i vlaků. Vlak: v 1. třídě (lůžko včetně jídla od 150 000 IR) vždy rezervují místa pro cizince až do odjezdu - není třeba rezervace, 2. třída (od 40 000 IR) bývá naopak vyprodaná - nutné koupit i pár dní předem. Nejnižší ceny přímo na nádraží, agentury prodávají jen nejdražší tarify. Autobusů jezdí velké množství ze všech teheránských terminálů (60 - 80 000 IR).
Ubytování - kde bude volno, levnější hotely jsou v uličkách JZ od mauzolea, nám pomohl najít vhodný hotel jeden mladý veksláček.
Vstupné - komplex Astan-e Qods-Razavi zdarma, úschovna zavazadel zdarma, muzeum Muze-ye Markazi 5 000 IR. Pokud nemáte vlastní čador, obvykle ho půjčují v hotelu.
(10 000 IR = 26 Kč, červen 2006)

 

TURKENISTÁN


Až moc klidný Turkmenistán

Překročili jsme íránské hranice a jsme v Turkmenistánu. Sjíždíme do Ašchabádu, jeho hlavního města, které leží hned pod hraničním pohořím Kopet. Máme trochu obavy, co nás čeká. Přece jenom Turkmenistán je dost rozporuplnou zemí. Budou nás sledovat špiclové jako před pár lety v Barmě? Zatkne nás policie za focení něčeho nedovoleného? Vyhostí nás?
Po pár hodinách v Turkmenistánu jsme sice stále na svobodě, ale zažíváme lehký šok.

Šok první: klid
Půlmiliónový Ašchabád působí jako veliká vesnice, které nějaký darebák postavil na návsi převeliké mramorové paláce, šestiproudové magistrály a sem tam nějaký mrakodrap. Tím darebákem je sám turkmenský prezident Turkmenbaši, který se pasoval i do role hlavního architekta města a realizuje zde svoje rozmarné stalinistické megalomanství. Přezdívka "Mramorové město" Ašchabádu celkem sedí. Každý týden se prý kvůli demolicím ocitají stovky lidí bez střechy nad hlavou.
V mramorovém centru, tedy na Náměstí nezávislosti, však evidentně něco chybí - život. Je liduprázné. Pohybují se zde jen trávníkáři a vojáci. Občas projede nějaké auto nebo přejde rodinka s dětmi, ale domníváme se, že těmto "náhodným" zjevům za to nejspíš platí.
Ptáme se jednoho trávníkáře: "Co je tohle za stavbu - s těmi zlatými kopulemi?" Chlapec váhá, pak odpovídá: "To je prezidenstský palác ... a proč to chcete vědět?" S vojáky je větší potíž. Hned pískají, jakmile někam namířím objektiv. Protože nechci přijít o film, musím jít vždy k nim, ukázat směr a zeptat se: "fatagrafírovať móžno?" Pokud je odpověď kladná, mačkám pod jejich dohledem spoušť.
V centru se také nachází spousta nepřetržitě zavlažovaných trávníků a velkolepých fontán, které jsou v tomto pouštním kraji jistě krásné, ale neměla by ta voda spíš téct do vysychajícího Aralského jezera?
Neoficiálním symbolem Ašchabádu je vyhlídková věž zvaná Trojnožka, na jejímž vrcholu stojí dvanáctimetrová pozlacená socha Turkmenbašiho, která se dennodenně otáčí za sluncem jako slunečnice. Zrovna ale nefunguje výtah, takže se nahoru nepodíváme. Je to více než symbolické - přes všechnu tu noblesu je cítit, že v Turkmenistánu "něco" nefunguje.
Obdivuhodný je však památník katastrofického zemětřesení, kterému v roce 1948 padly za oběť dvě třetiny obyvatel Ašchabádu, včetně Turkmenbašiho matky a bratrů. Obrovský bronzový býk vzpírá hlavou puklou zeměkouli, z níž žena vyzdvihuje zlaté dítě - Turkmenbašiho, budoucí naději.
Když zabrousíme dál od mramorového centra, života přibývá. V parcích jsou malé restaurace, na ulicích normální obchody. Po silnicích se prohání směs starých žigulíků a nejlepších aut. Ve srovnání s Íránem je to však stále božský klid. Najednou auta netroubí, řidiči řádně zastavují na červenou, nikdo na nás nepokřikuje: "Hello mister, what country?"

Šok druhý: prezident
Procházíme kolem bývalého kina. Prezident kuriózně všechna kina, divadla či balet zrušil, protože údajně tento způsob zábavy není turkmenský. Takových reforem provedl za svou kariéru nespočetně.
Po rozpadu SSSR v roce 1991 přešel generální tajemník komunistické strany Turkmenistánu Saparmurad Nijazov plynule na post prezidenta nezávislého Turkmenistánu. Ve své zemi si pak postupně zajistil neomezené pravomoce a doživotní prezidentský mandát. Řada jeho oponentů skončila ve vězení nebo pracovních táborech. Není tedy divu, že se bojí i obyčejní lidé.
Nechává se hrdě nazývat Turkmenbaši, což znamená "vůdce Turkmenů" a vůbec si vytvořil jeden z nejsilnějších kultů osobnosti na světě. Jeho obří portréty na nás shlížejí ze všech veřejných budov. Turkmenbaši je postavou velmi malý, proto na jeho fotografiích nikdy není nic, s čím by se dala porovnávat velikost.
Často také vidíme billboardy na nové vydání Ruhnámy (Kniha duše), jejímž autorem je pochopitelně sám prezident. Jedná se o jakýsi morální kodex, který se snaží vyrovnat Bibli, Avestě či Mein Kampf. Ruhnáma je povinnou četbou každého Turkmena, na vysoké škole se z ní skládá zkouška. Nesmí chybět ani na žádném úřadě, například na hranici měli celníci všechna vydání, některá pro jistotu dvakrát. Kniha byla přeložena do mnoha jazyků, včetně například maorštiny, a za podezřelých okolností dokonce i do češtiny. Proč jste u nás Ruhnámu na pultech nikdy neviděli? Celý náklad totiž dostal Turkmenbaši k narozeninám!

Šok třetí: jsme milionáři
Potřebujeme vyměnit peníze. Něco málo jsme sice směnili na hranici, ale budeme zde ještě čtyři dny (tranzitní vízum je pětidenní). Setmělo se, což je nejlepší čas vyhledat veksláky u obchodního domu Univermag. Na černém trhu je totiž skoro čtyřikrát (!) vyšší kurz než v bance. Za 100 $ inkasujeme 2 400 000 manatů - v pětitisícových bankovkách. Existují sice i desetitisícovky, ale veksláci už je prý dlouho neviděli. Dokážete si tedy spočítat, že tolik bankovek se do žádné peněženky ani tajné kapsy nevejde. Peníze nám balí po půl miliónech do pěti paklů a dostáváme na ně malou igelitku, takže si je odnášíme zabalené jako svačinu.
V přepočtu vychází 5 000 manatů na 5 Kč, takže převody jsou jednoduché. Ovšem odpočítat vyšší částku chvíli trvá. Představte si placení pouze pětikorunami. Na bankovkách všech hodnot je pochopitelně sám prezident, jen různě vybarvený.

Šok čtvrtý: ubytovna psychiatrické kliniky
Hotely jsou v Ašchabádu velmi drahé. Naštěstí s tranzitním vízem nemusíme spát pouze v těchto hotelech akreditovaných pro cizince, a tak podle průvodce Lonely Planet míříme do jedné z posledních neoficiálních ubytoven v soukromí (ulice Ata Gowšudow 106, tel.: 12/393672). Ta je totiž levná. Je tak neoficiální, že ji neznají ani taxíkáři a sousedé ji prý považují za ubytovnu psychiatrické kliniky. Fakt je, že majitel, Azerbajdžánec Murat, je evidentně magor, ale velmi hodný. Jenom dokud nezaplatíte v tvrdé měně 5 $ za noc, nevydá vám matraci.
Ubytovna se nachází kousíček od mramorového centra. Osobně se obávám, že brzy padne za oběť nové výstavbě. Plechová vrata skrývají dvůr zastíněný pergolou, z níž visí zralé hrozny, které si samozřejmě můžeme utrhnout. V tom 40ti stupňovém vedru potěší i mrazák na chlazení vody.
První noc se nás tu sešlo sedm cizinců-batůžkářů! Murat z toho skáče radostí a stále nás počítá. My jsme také rádi, že si po dlouhé době můžeme popovídat s podobnými cestovateli, dokonce při flašce studeného piva. Batůžkáři totiž předtím v Íránu moc nebyli a pivo už vůbec ne!

Šok pátý: dlouhé vlasy, barevné šaty
Po měsíci stráveném v Íránu jsme doslova v šoku, jak necudně se oblékají místní ženy. A to i přesto, že zde také vyznávají zákon Mohamedův.
Všechny ženy mají dlouhé barevné šaty s krátkými rukávy ve všech pastelových barvách. Zkrátka jako bychom se ocitli na Havaji. Tyto šaty jsou turkmenským národním oblekem a není divu, protože jsou totiž neuvěřitelně vzdušné. Obvykle nosí i šátek, ale uvázaný dozadu "na uklízečku", což je pro celou Střední Asii typické, a nikoliv dopředu "na babku" jako v arabských zemích a Íránu.
Mladé dívky se oblékají ještě mnohem odvážněji a moderněji - běžně nosí trička na ramínkách a minisukně. Bezpochyby vůbec netuší, co to šátek je.
Je to neuvěřitelné, ale všechny Turkmenky jsou dokonale štíhlé.

Šok šestý: domluvíme se
Cestovatel ocení jeden z následků minulého ovládání střední Asie Rusy, čímž je zavedení univerzálního jazyka - ruštiny. Naše znalosti jsou sice zatím chabé, ale učíme se rychle a snadno. Naprostá většina dospělých lidí rusky umí.
Oproti Íránu je tedy komunikace s domorodci v Turkmenistánu poměrně snadná. Dokonce se nám zdá, že i mentalitou jsou Turkmeni nesrovnatelně blíže našemu způsobu myšlení, protože stejně jako my byli ovliňováni sovětskou mocí.
K ruce však přijdou i fráze v turečtině, protože turkmenština a turečtina jsou jazyky velmi blízce příbuzné. Turkmenština je dnes jediný úření jazyk a je zapisována latinkou.
Celá generace lidí, kteří vyrostli na azbuce, se po Turkmenbašiho jazykové reformě stala negramotnou, když byla předtím zvyklá zapisovat svoji turkmenštinu azbukou. Něco podobného zde proběhlo už dříve, kdy se v roce 1928 změnilo písmo z arabského na latinku a v roce 1940 z latinky na azbuku. Tehdy ovšem byla řada lidí negramotná, takže dopad změn nebyl tak dramatický.
Zajímavým fenoménem je také současná klesající gramotnost, protože i základní škola stojí v praxi moc peněz (teoreticky je bezplatná). Navíc na venkově přestávají být v módě vzdělané nevěsty, protože se za ně platí menší "kalym" (poplatek za nevěstu).

Šok sedmý: snadné je žít
Když už se tedy domluvíme, ptáme se taxíkáře (o dopravě viz článek "Benzín za 40 haléřů"), jestli je tu hodně turistů - sami jsme totiž kromě lidí z ubytovny potkali jen jeden pár.
"No jasně, čím dál tím víc. Turkmenistán se pořád rozvíjí. Vždyť se podívejte kolem - Mercedesy, BMW, Mitsubishi, před pěti lety tu jezdily jen samé žigulíky. Prezident teď zahájil velkou kampaň na podporu turistiky." Podle turkmenských statistik cestovní ruch skutečně stoupá, ale podle nich také stoupá ekonomika o 20% ročně, těžko se jim tedy dá věřit.
"Takže se vám teď žije líp než za Sajuzu?"
"No jistě, a navíc čtyři věci máme od prezidenta zadarmo: vodu, plyn, elektřinu a sůl. Já vydělám za měsíc klidně 7 000 000 manatů (7 000 Kč). Kolik vyděláváte u vás?"
Jiní lidé se nám ale opatrně svěřili, že není práce nebo jsou výdělky mizerné. Taková lepší měsíční mzda ve městě se pohybuje kolem 2 000 000 zadarmo: vodu, plyn, elektřinu a sůl. Já vydělám za měsíc klidně 7 000 000 manatů (7 000 Kč). Kolik vyděláváte u vás?"
Jiní lidé se nám ale opatrně svěřili, že není práce nebo jsou výdělky mizerné. Taková lepší měsíční mzda ve městě se pohybuje kolem 2 000 000 manatů (2000 Kč). Na vesnici však lidé často žijí z penzí svých prarodičů ve výši nějakých 250 000 manatů (250 Kč), a ty ještě letos Turkmenbaši razantně snížil. Výrazně lépe jsou na tom podle nich prý jen taxíkáři.

Text a foto: šákuL kenyS
(rád bych se do T. ještě někdy podíval)

Odborná recenze: Slavomír Horák
(ten už se tam nepodívá)

 

Tolkučka: nejpestřejší středoasijský bazaar

"Kde se prodávají velbloudi?", ptám se rozumně vypadajícího chlapíka a ukazuju obrázek velblouda na krabičce zrovna koupených sirek. "Vy chcete koupit velblouda?", nestačí se divit. Pak se ale rozesmívá, "davaj, ukážu vám kde."
Na turmenském bazaru Tolkučka můžete sehnat úplně všechno, nač si vzpomenete. Od velblouda, přes koberec, po melouny. Právem je považován za nejlepší ze všech středoasijských bazaarů.

Vzhůru na bazaar
Zaspali jsme. Je sice neděle, ale chtěli jsme vstát časně, protože máme namířeno na bazaar Tolkučka, který se odehrává každou neděli na okraji Ašchabádu.
Bazar běží také v sobotu a ve čtvrtek, ovšem jen v omezené míře.
Odbila devátá hodina, takže musíme chvátat - bazaar je veliký a končí už ve dvě odpoledne.
Bereme taxíka za 20 000 manatů (20 Kč). Jako městské taxíky zde slouží všechny žigulíky - každý řidič, který jede prázný a nespěchá, si totiž rád takto přivydělá. Do autobusů za 2 000 manatů bysme se stejně nevešli, protože na Tolkučku dnes míří celý Ašchabád.

Země melounů
Bazaar se nachází na severním konci města na okraji pouště. V prachu před hlavní branou se rozkládá nejprve trh s ovocem a zeleninou. Hned nás upoutávají hromady melounů všech druhů. Co hromady, haldy!
Turmenky ve fialových šatech nádherně kontrastují se žlutými melouny. Každá pečlivě vybírá hned několik kusů. Jak poznají, který je lepší než ty ostatní, nám zůstává záhadou. Turkmenistán je holt melounovou velmocí. Na zítřek, 10. července, zde dokonce připadá Den melounů. To jsme zvědaví.
Všechno je na naše poměry tak levné. Kupujeme šťavnaté broskve. Nabízejí se ale i meruňky, hrozny, jablka, rajčata, papriky či okurky. Mezi tím vším sedí prodavačky koření, oříšků nebo zmrzlináři a vyvolávají své nabídky.

Čepice proti horku
Za vstupní branou se prodávají látky, stuhy a krajky. Samostatný sektor zabírají koberce, škoda, že si nemůžeme v batohu nějaký odvézt. Prodavači i prodavačky jsou příjemní a bez problému se nechávají fotit, kromě jednoho vrásčitého Turkmena s plnovousem a muslimskou čepičkou, který by byl jistě ozdobou každé výstavy fotografií.
Mladí prodavači kožešinových čepic umí anglicky a hned mi jednu nasazují. "V létě chrání před žárem, v zimě před chladem. Za 5 $ může být tvůj," vysvětlují. Dá to práci se jim vyškubnout. Hučka by se nevešla do batohu - má skoro půl metru v průměru.
Další část bazaaru je téměř velkoobchod s pastmi na myši. Navazují výrobky ze dřeva a drobné železářství, kde kupejeme dřevěné lžíce a další kuriózní otvírák do naší sbírky.

Kvašené velbloudí mléko
Přichází čas oběda a s ním i hlad. Na několika místech bazaaru jsou soustředěny jídelničky, kde se grilují jehněčí nebo kuřecí špízy - zde nazývané šašlik. Hned vedle se pečou chlebové placky v hliněných kopulovitých píckách s otvorem shora. Jak jen to dělají, že jim placky nalepované na vnitřní stěnu nespadnou?
U nás dnes zvítězily masové pirožky. V celém bazaaru jsou také rozmístěné stánky s chlazeným pitím. Ve 40ti stupňovém vedru, jaké panuje, by se jinak nedalo přežít. Lidé také stánky stále obléhají. Na výběr je buď čal, což je kvašené velbloudí mléko, nebo kwas, což jsou různé koncentrované šťávy, které ředí chlazenou sodovkou z pípy (cena 1 Kč). Existuje i koncentrát Coca-coly. My jsme vyzkoušeli vše, ovšem čal byl asi nejvíc osvěžující.

Úpadek velbloudů
Chlapi nám radí, kudy na zvířecí trh. Procházíme napřed mototechnami a pak už sledujeme, dohadování o stáda ovcí, o kravky, o velbloudy. Zdá se, že koupit dobrý kus je velká věda, podle toho, jak kupci zvířata prohlížejí.
Velbloudů zde překvapivě moc není, přitom pro Turkmeny byli tradičně často hlavním zdrojem obživy a po celé pouštní republice se pase mnoho polodivokých stád.
Trhovci pomalu začínají balit. Rolují koberce, nakládají na korby melouny, nájemní voziči odvážejí přeplněné kárky zboží. Opouštíme také Tolkučku, tentokrát autobusem, a už teď jsme si jistí, že bylo jedním z vrcholů naší cesty po Hedvábné stezce.

 

Starobylý Merv se rovnal Babylonu

Vzduch je tak horký, že nás od něj pálí plíce. Takovou výheň jsme ještě nezažili - teplota ve stínu se určitě musí blížit 50 C. Nedá se ale nic dělat, jednou jsme na Hedvábné stezce, dokonce se nám podařilo dostat do Turkmenistánu, tak musíme prozkoumat jedno z jejích nejvýznamnějších měst - starobylý Merv (UNESCO).

I Čingischán by se divil
Město zde údajně založil během svého tažení do Indie Alexandr Veliký, Merv byl tehdy známý pod jménem Margiana (4. st. př. Kr.). Později, za vlády dynastie Achajmenovců a Sasánovců, byl součástí Perské říše. Svého vrcholu Merv dosáhl během zlatého období Hedvábné stezky v 11. a 12. st., kdy ho Seldžučtí Turci dokonce učinili svým hlavním městem. Stal se v té době druhým nejvýznamnějším městem islámského světa hned po Bagdádu.
Kromě toho, že Merv ležel po mnoho století na křižovatce karavanních cest, stal se i důležitou metropolí, kde se setkávaly všechny tehdejší myšlenkové směry a náboženství, zejména zoroastrismus, buddhismus, křesťanství a islám.
Hedvábná stezka směřující ze Středomoří se zde větvila na severní větev jdoucí přes Samarkand (v dn. Uzbekistánu) a jižní větev vedoucí přes Balch (v dn. Afghánistánu). Obě se pak opět spojovaly za pletencem středoasijských velehor v Kašgaru (dn. záp. Čína).
Konec slávy Mervu přišel jako v případě mnoha jiných středoasijských měst z rukou Mongolů. V roce 1218 vyžadoval Čingischán dodání vysokého tributu a nejkrásnější mervské panny, ale Seldžukové tehdy jeho "výběrčí daní" sťali. Tři roky na to však nečekaně přitáhl Toluj, Čingischánův údajně nejkrutější syn, s dvoutisícovou armádou, která rozsekala téměř milión obyvatel hrdého Mervu do posledního člověka. Toluj provedl odplatu s takovou brutálností, že i jeho otec se musel divit. Pozabíjeli prý i psy a kočky. Všechny stavby, až na pár vyjímek, obrátili v ruiny. Merv od té doby leží v rozvalinách, mezi nimiž se jen pasou stáda polodivokých velbloudů.

Po starých cihlách
Druhý den našeho tranzitu Turkmenistánem vstáváme brzy a vyrážíme z Ašchbádu společně s Japoncem Edem na výlet do 400 km vzdáleného Mervu. Po čtyřech hodinách zběsilé jízdy taxíkem (viz článek Benzín za 40 haléřů) jsme na místě. Na místě, kde během věků postupně stávalo pět měst.
Areál je velmi rozsáhlý - památky jsou roztroušené na ploše o průměru zhruba 4 km, přitom urbanizovaná oblast bývala mnohem větší. Vše stojí (nebo spíše leží) tak, jak to zůstalo po nájezdu Mongolů. Šlapeme tedy běžně po starých cihlách a jsme stále obklíčeni rozbořeninami kdysi mohutných hradeb. Nachází se zde však několik staveb, které rozhodně stojí za pozornost.

Mauzoleum sultána Sandžara
Ze zachovalých staveb na první pohled zaujme mauzoleum seldžuckého sultána Sandžara stojící uprostřed rozsáhlých hradeb pevnosti Sultan Kala.
Hrobka vysoká 38 m se pyšní revoluční dvojitou kopulí, která se v naší evropské architektuře objevuje až mnohem později. Po obložení kopule tyrkysovými dlaždicemi však už není ani památky. Uvnitř mauzolea se nachází jednoduchý hrob, nicméně sultán Sandžar byl prý nakonec pohřben na úplně jiném, neznámém místě. Každý návštěvník uvnitř rozhodně ocení příjemný chládek, jaký je jinak v horkém Mervu nedosažitelný.
Kolem mauzolea se na polopouštní vegetaci pase početné stádo polodivokých velbloudů jednohrbých, jehož focení nám ubírá spoustu drahocenného času. Je jim zjevně úplně jedno, na jak slavném místě se pasou. Někteří z nich se jistě stanou předmětem obchodu na nedělním velbloudím trhu v přilehlém městečku Bairam Ali.

Perské pevnosti
Pronásledování velbloudů nás zavádí až k velmi fotogenické zřícenině malé pevnosti, která ani není zanesená v mapce areálu.
Mnohem větší zříceniny označované jako Malá a Velká Kyz Kala stojí vedle sebe vně hradeb. Tyto pevnosti nechali vybudovat perští Sasánovci v 7. st. a je pozoruhodné, že je stále využívali i Seldžukové ještě o téměř šest století později.
Naproti pevnostem nás překvapují velké blátivé prohlubně s vodou, kde se koupe parta malých kluků. Skáčou ze břehu šipky, nechávají se ochotně fotit, aranžují pro nás hromadné skoky nebo pózují na oslovi. Japonec Ed si dokonce akčně vlezl do vody (oblečený) a fotí kluky od hladiny. Vylézá totálně zablácený, takže se obáváme, že nám ho nevezmou do taxíku. Legrace a focení to ale bylo skvělé.

Poutní místo
Dostáváme se k mešitě Yusufa Hamadaniho, která je součástí nedávno rekonstruovaného náboženského komplexu kolem hrobu významného derviše ze seldžucké doby. Dnes je poutním místem. Součástí komplexu je také vyhlídková věž, z níž se přesvědčujeme o rozlehlosti Mervu.
Kluci, kteří zde pracují, nás zvou dovnitř, přestože nemuslimové do této mešity normálně nesmí. Interier je prostý, pouze koberce a bílé stěny. Pak nás vedou ukázat svému šéfovi. Příjemný správce mešity když slyší, že jsme z Čech, zvolává "družba" a běží pro chlebovou placku velkou jako kolo od vozu. Obřadně ji trhá na půl a jednu polovinu nám cpe do batohu. Prý na znamení přátelství, protože jsme v Turkmenistánu hosty. Rádi si také nabíráme chladnou vodu z jejich podzemního rezervoáru a pijeme jako velbloudi.

Závěrem
V Mervu je i přes jeho povšechnou destrukci k vidění spousta dalších zajímavých věcí, například nejstarší zdejší pevnost Erk Kala nebo základy buddhistické stúpy - až sem se buddhismus dostal než ho razantně vytlačil nový islám. Není bohužel v možnostech tohoto článku všechny zajímavosti popsat.
Navečer se vracíme zpět do Ašchabádu, abychom se dostali do našeho vydařeného hotýlku aspoň do půlnoci. Veze nás taxíkář, který sloužil v osmdesátých letech v Břeclavi.

 

Může zmizet pouštní vesnice?

Nelze opustit pouštní republiku Turkmenistán aniž bychom se nezastavili v poušti. Proto jsme si vymysleli, že do Uzbekistánu nepojedeme přes hlavní hraniční přechod mezi Turkmenabátem a Bucharou, ale střihneme to napříč pouští Karakum. Přitom přespíme v samotném srdci pouště a budeme se modlit, aby se nerozbilo auto, nepřišla písečná bouře a vůbec abychom se vůbec stihli do večera dalšího dne dostat na hranice. Nikdo totiž neví, co by dělo, kdybychom přetáhli naše pětidenní tranzitní vízum.

Hurá přes poušť
Už hodinu čekáme v Ašchabádu až se naplní osmimístná Toyota do města Konya-Urgenč ležícího na severu Turkmenistánu. My sice pojedeme jenom do poloviny, do oázy Darvaza, ale musíme zaplatit plnou cenu. V té pustině by řidič totiž těžko sehnal místo nás nějaké jiné pasažery.
"Co tam budete dělat?" ptá se řidič.
"Chceme fotit poušť, podíváme se na plynové krátery a na Darvazu."
"Vždyť tam ale vůbec nic není," zarážejí ho naše plány.
No, pro normálního Turkmena zřejmě poušť a pouštní vesnice opravdu nic lákavého není, myslíme si. To říkají domorodci o poušti všude. Máme v batozích jídlo a vodu na dva dny, takže se nenecháváme odradit.
Konečně přichází poslední pasažer, takže kolem desáté dopolední vyrážíme. Poušť Karakum začíná nedaleko za Ašchabádem. Většinou má písečný charakter a je porostlá velmi řídkou vegetací odolných keřů a travin, na holých místech se často vytvářejí duny.
Radujeme se z perfektní silnice. Že by z mizerné pouštní asfaltky udělali skutečnou dopravní tepnu spojující nejkratší možnou cestou sever země s hlavním městem? Radujeme se předčasně, silnice se stále zhoršuje. Místy je zavátá hlubokým pískem. Paralelně s ní vede do Konya-Urgenč i nová železnice. Zahlédli jsme dva ploužící se vlaky a několik pouštních zastávek, kolem nichž ovšem desítky kilometrů vůbec nic není.

Poslední oáza
Po pouhých dvou policejních kontrolách a skoro čtyřech hodinách jízdy přijíždíme do pouštní vesnice Džerbent. Něco nám tu ale nehraje. Podle článku Tomáše Petra (Koktejl, duben 2005) měl být Džerbent srovnán se zemí, zatímco Darvaza měla zůstat poslední přežívající oázou na této trase. Ach, ta naše paměť... Zjišťujeme, že je to přesně obráceně.
Bude také potřeba přepsat průvodce. V současném vydání Lonely Planet z roku 2004 se totiž píše, že Darvaza je jedna z posledních zdejších oáz. I přes tento omyl ale do bývalé Darvazy pojedeme, protože se poblíž nacházejí zvláštní plynové krátery a dá se tam spát na jistém odpočívadle.
Džerbent tedy zůstává posledních oázou na této trase. Krátké přestávky zde využíváme k prohlídce vesnice. Stojí tu jednoduché domky splácané ze všeho možného vedle tradičních jurt a zadělaných ohrad pro ovce. Mezi tím vším polehávají velbloudi. Ovce jsou teď přes den na pastvě, která je nesmírně nuzná stejně jako celý život v takové pouštní vesnici. Není zde elektřina, není zde signál pro mobily.
Tradiční obživou je chov ovcí a velbloudů. Moderní způsob obživy je ale bezprostředně spojen se silnicí. Chlapi nabízejí náhradní díly na auta a náklaďáky. Děti prodávají vodu, limonády, kwas (sodovka se šťávou) a benzín. Náš řidič také tankuje, což znamená, že dívka zahalená proti slunci mu přes trychtýř obrací do nádrže kýbl benzínu. Jeho cena je zde, daleko od civilizace, výrazně vyšší.

Co se stalo s Darvazou?
Pokračujeme další hodinu a půl pouští až řidič ukazuje kamsi k vlakové trati. "Támhle stávala Darvaza. Teď tam není nic. Zůstaly jen ty pícky na chleba - ty jsou posvátné, ani vojáci si je netroufli zbořit."
O kus dál nás vysazují u dvou velkých stanů. Je to místní čajchána, kde se řidiči zastavují na čaj nebo na jídlo. Jeden stan slouží jako kuchyň a jídelna, v druhém se spí. Budeme v něm spát i my. Škoda, že už nepoužívají tradiční jurty.
Majitelem "motorestu" je Timur, který zde bydlí se svoji rodinou. Ženské jsou docela sympatické, přinášejí nám čaj a zajímají se, odkud jsme, jak to v Čechách vypadá a kolik se u nás vydělává. Timurovi kouká z očí, že je spíš kšechfmen.

Ptáme se po osudu Darvazy. "Zbořili ji před dvěma roky (září 2004)," říkají celkem lhostejně ženské jakoby vymazání vesnice se stovkami lidí z mapy byla všední záležitost. Možná o tom jen nechtějí mluvit, co kdybychom náhodou byli provokanti nastrčení vládou.
"A proč ji zničili?" ptám se přímo na důvod.
"Stála v cestě stavbě železnice ... lidi se teď mají ve městě stejně líp."
"To přece není možné, vždyť v takovéhle pustině je úplně jedno, jestli povedou koleje o kilometr vedle," rozčiluju se. Možná je to oficiální vysvětlení, nicméně Tomáš Petr ve zmíněném článku vypátral, že když prý Turkmenbaši letěl jednou nad oázou, prohlásil, že takový necivilizovaný život v poušti je nedůstojný a poslal tam neprodleně armádu s bagry. Vesnici srovnali se zemí a její obyvatele rozvezli k jejich příbuzným, vše bez jakéhokoliv odškodného. Kdo odporoval, skončil ve vězení.
Člověk by řekl, kde nic není, ani smrt nebere. Turkmenbaši však vzal obyčejným lidem i to málo, co měli. A pro ně to nejcennější - domov. Stále se však tváří jako dobrodinec a starostlivý otec celého turkmenského národa.

Naštvaná ještěrka
Ještě rozčíleni balíme fotovýbavu a vyrážíme do dun. Taková dunová poušť potěší každého fotografa. Navíc horko polevilo a podvečerní slunce nádherně vystínovalo písečné duny tak, že vynikají jejich pozoruhodné křivky. Občas nacházíme perfektní zátiší se suchými větvemi nebo ošlehaným keřem.
Pouštní sysli se před námi okamžitě schovávají do svých nor, zatímco pruhovaná ještěrka se fotí docela ráda - jen nám vyhrožuje opakovaným svíjením a vymršťováním ocasu. Místo toho, aby nás to zastrašilo, se docela dobře bavíme.
Focení znepříjemňuje vítr ženoucí písek s čím dál tím větší silou. Před západem slunce nakonec musíme ustoupit. Foťáky trpí a my také máme písku doslova plné zuby.

Brána do pekla
Intenzita dopravy na pouštní silnici se s přicházejícím večerem zvyšuje. V čajcháně se zastavuje spousta aut. Timur před stany rozložil několik velkých koberců, na nichž lidé baští a pak při čaji dlouho polehávají. Chlapi pak spravují benzínový generátor potřebný na svícení a na chlazení lahví vody a piv. Mimojiné se tu zastavila i skupina Uzbeků vezoucí domů několik zánovních aut (až) z Dubaje. Zvou nás na vynikající meloun a vodku.
Timur nám nabízí výlet k plynovému kráteru. V okolí Darvazy se nachází takových kráterů několik. Prý může sehnat auto za 200 000 manatů (200 Kč) - to je na turkmenské poměry samozřejmě přemrštěná cena za nějakých 20 km, ale Timur odmítá smlouvat. Volíme vyčkávací taktiku, která je v podobných situacích jediná účinná.
Po večeři náhodou přijíždí chlap na motorce a nabízí cenu 100 000. Ale na té motorce, což ve třech, přes duny nehodláme riskovat. Po drsném smlouvání nakonec za 125 000 slibuje auto. Za hodinu se pak odkudsi z pouště vynořuje s prastarým náklaďákem.
Po té, co mu daří oběma rukama zařadit nějakou rychlost, vyrážíme. Mydlíme to změtí vyjetých pouštních cest nebo přímo pouští přes keře. Překonáváme i férové duny. Náklaďák se nebezpečně naklání, motor řve. Pomalu se přibližujeme ke zvláštní půlkulovité záři až konečně po hodinové jízdě dorážíme celí vytřesení k jednomu z kráterů ... a nestačíme se divit.
Tyto krátery jsou pozůstatkem ruského průzkumu zdejších ložisek zemního plynu. Výsledek je takový, že v padesátimetrovém kráteru už padesát let nepřetržitě hoří plyn unikající z podzemí. Z malého kopečku v bezpečné vzdálenosti od okraje tiše pozorujeme unikátní ohňové divadlo. Plameny šlehají do výšky mnoha metrů, ozývá se svištění, dunění, občas tlumený výbuch. Brána do pekla, napadá nás.
Cestou zpátky to řidič zkracuje přes duny, ale několikrát zapadáme. Jednou dokonce tak beznadějně, že přichází řada i na lopaty. Ještěže si vzal s sebou závozníka. Stěžuje to fakt, že když chcípne motor, musí se startovat klikou. Po téhle pouštní jízdě si už dokážeme docela dobře představit, že rallye Paříž - Dakar není žádná sranda.
Ke spaní se tedy nakonec dostáváme ve dvě ráno. U čajchány je ale stále rušno. Litujeme, že jsme si radši někde opodál v poušti nepostavili svůj stan a nedošli si sem jen na jídlo.

Darebáci jsou všude
Z pouště je problém se dostat, všechny sdílené taxíky vyjíždějí z/do Ašchabádu plné. Nezbývá tedy než stopovat a čekat až bude v nějakém autě nebo náklaďáku místo. (Za stop se zde jako jinde ve Střední Asii platí.) Timur nás ujišťuje, že se prý vždy nějaké místo najde, eventuelně že Darvázou projíždí před polednem autobus.
Ovšem ve čtyři ráno nás budí, protože prý přijel kámoš, který chce hned pokračovat do Konya-Urgenč a že už ráno žádná "mašína něbúdět". Posíláme ho kamsi, ale v šest se to opakuje. Opět mu nadáváme velmi nevybíravě vytrženi ze spaní, nicméně domlouváme odjezd na osmou. V osm hodin po vyčerpávajícím smlouvání souhlasí s naší cenou. Musíme ale zaplatit předem, chlapík jménem Sergej předává peníze rovnou Timurovi.
Po pěti hodinách po zoufalé asfaltce pomalu končí poušť a objevují se první zavlažovací kanály a pole bavlny. K našemu překvapení řidič hodinu před cílem zastavuje v jakési vesnici s tím, že dál nejede. Nejde s ním hnout - peníze na vrácení prý nemá, naopak ani za další nechce jet dál. Hádka je bezvýsledná.
Udělali jsme ráno celí rozespalí velkou chybu s placením předem, což jinak nikdy neděláme. Narazili jsme na dobytka, který se zadarmo odvezl domů, a na dobytka Timura, který si tak zřejmě zajistil splacení nějakého dluhu. Tuto nepříjemnost zde rozepisujeme proto, abysme ukázali, že naše cesta není vždy tak idylická, jak možná vypadá.
Po dvou hodinách stopování zastavuje konečně jeden kamion, mezitím jinak projelo pouhých pět plných osobáků. Začíná nás tlačit čas, protože hraniční přechod pravděpodobně zavírá v 18 h. Cesta kamionem se nesmírně vleče. Zdržují nás navíc dva policejní checkpointy.
Konečně Konya-Urgenč. Prohlídku prastarých památek zde tedy rozhodně nestihneme, i když archeologický areál s mauzoley a minaretem vypadá nesmírně lákavě. S taxíkáři je jako na potvoru domluva jak s Tatary (však také mají v žilách jejich krev). Ve čtvrt na šest konečně s jedním odjíždíme.
Na celnici dorážíme za deset minut šest - v šest se pochopitelně zavírá. Celníci jsou naštěstí fajn a snaží se celou proceduru urychlit. Že už by časy neslavných úředních průtahů a úplatků tolik typických pro Střední Asii byly minulostí? Jakmile jsme na uzbecké straně, zamykají za námi bránu. Uf, bylo to o fous! Naše tranzitní vízum končí právě dnes.
Tímto nepříjemným zážitkem tedy zároveň končí i náš rychlý tranzit nesmírnně zajímavým ale trochu nešťastným Turkmenistánem.

 

UZBEKISTÁN


Zkáza Aralského jezera

Myslíte, že je v lidských silách zlikvidovat čtvrté největší jezero světa? Odpověď zní bohužel ano. Přinášíme zde obraz pravdy o bývalém největším přístavu Aralského jezera - o Muynaku. Město je dnes polomrtvé, protože pobřeží zanikajícího jezera se mu vzdálilo už na téměř stopadesát kilometrů. Lidé zde totiž žili převážně z rybolovu. Dno jezera se změnilo v poušť, ve které reznou vraky rybářských lodí. Jako výsměch celé katastrofě působí fakt, že v některých nových zeměpisných altasech se jezero stále zobrazuje ve své původní velikosti...

Hotel Taškent
Ráno s velkou radostí opouštíme otřesný předražený hotel Taškent v Nukusu, hlavním městě autonomní oblasti Karakalpakstán, kde jsme strávili naši první noc v Uzbekistánu. Bohužel zde pro obyčejné cestovatele žádný lepší není. Tento velkokapacitní sovětský hotel by se dal směle považovat za skanzen komunistické éry. Vestibul zdobí mozaiky s dělnickými motivy, personálu je v hotelu víc než hostů a pokoje jsou tak zničené, že i ta nejvybydlenější pražská kolej by proti nim byla luxus.
Židlička, na kterou jsem si chtěl původně stoupnout, abych dotáhl žárovku, se mi rozpadla pod rukama na prvočinitele. Nepochopil jsem, že byla jen nastražená jako dekorace.
Koupelny jsou vybaveny soudkem se zahnívající vodou na splachování, protože tekoucí voda se pouští pouze od devíti večer do půlnoci. V jedenáct, když jsme byli zrovna v polovině mytí, jsem musel dojít pořádně rusko-česky vynadat laxnímu personálu, aby ji milostivě ještě na tu jednu hodinu pustil.
Tento hotel je prostě fenomén. A to jsme ve velkém městě. Co nás tedy čeká ve zbídačeném Muynaku! Hotel Taškent pro nás paradoxně představoval nejdražší a zároveň nejhorší ubytování v celém Uzbekistánu.

Cesta do minulosti
Přímo před hotelem čekáme na autobus do Muynaku, chceme se totiž podívat do bývalého přístavu u (bývalého) Aralského jezera. Cesta vede rovinou protkanou sítí zavlažovacích kanálů, které napájejí zejména plantáže bavlny.
Po skoro čtyřech hodinách jízdy se ocitáme o 200 km dál a jakoby o 30 let zpátky v čase. Na první pohled je v Muynaku více domů než lidí. Počet obyvatel klesl z asi 30 000 na 2 000. Veřejné budovy chátrají, po odlivu obyvatel jsou už dávno zbytečné. Pozitivně laděná sovětská hesla i citáty současného prezidenta Karimova vyvedená na jejich stěnách zde nyní působí víc než ironicky.
V budově obecního úřadu sídlí malé muzeum, které by mohlo být pomníkem Aralskému jezeru. Ukazuje idylické malby a dokumentární fotografie zachycující život rybářů a jezero před katastrofou. Dále obsahuje rybářské nástroje a také rybí konzervy, které se zde vyráběly ve slavné konzervárně. Ředitel a správce v jedné osobě nám ukazuje album fotografii z této konzervárny, která kdysi zaměstnávala několik tisíc lidí.

Bílé zlato
Co zapříčinilo zkázu Aralského jezera? V roce 1954 začali sovětští soudruzi realizovat plán na přeměnu středoasijských pouští na světové centrum produkce bavlny výstavbou sítě zavlažovacích kanálů. SSSR získával exportem bavlny, tzv. "bílého zlata", tolik potřebné valuty. Zároveň se stal v její spotřebě nezávislým na USA a Číně.
Voda byla odváděna z řek Amudarja a Syrdarja, které Aralské jezero zásobovaly. Následky vysychání jezera se začaly projevovat už na začátku 60. let, přesto se plantáže rožšiřovaly. Zavlažování půdy v takto horkém podnebí samozřejmě vedlo k jejímu zasolování, proto se také zavlažování dále zintenzivňovalo ve snaze soli vymývat (což nepomohlo). Řeky tak nakonec Aralského jezera vůbec nedosáhly. Západ o aralské katastrofě tušil ze satelitních snímků. Oficiálně však doposud utajované zprávy vyšly najevo až po rozpadu SSSR.
A stav v roce 2006? Hladina jezera zaujímá pouhou čtvrtinu původní plochy, objem vody klesl na jednu desetinu, koncentrace solí se ztrojnásobila, břehy se vzdálily zhruha o 100 km a jezero se poklesem hladiny rozdělilo na tři části. Pokud se nestane nic pozitivního, očekává se, že toto původně čtvrté největší jezero světa úplně zmizí do roku 2020.

Aralská poušť
Protože Aralské jezero bylo důležitým klimatickým regulátorem okolních pouštních a stepních oblastí, jeho vysychání výrazně změnilo klima celého regionu směrem k extrémnějším podmínkám. Přilehlé stepi se mění v poušť procesem známým jako dezertifikace.
Za pár let budeme do map zakreslovat nový útvar - Aralskou poušť. Místo vlastního jezera totiž vzniká solná poušť. Navíc solný prach roznášený větrem, slané deště a slané mlhy obsahují škodlivé součásti umělých hnojiv a pesticidy (včetně DDT), které se používaly na plantážích.
Ty samé škodliviny se nacházejí i v podzemní vodě. Voda ze studen kolem bývalého Aralského jezera je podle norem jedovatá. Místní lidé ji ovšem stále pijí, protože jim nic jiného nezbývá. V Muynaku by to mohl vyřešit plánovaný vodovod. Přestože už několik mezinárodních fondů na něj poskytlo peníze, taškentské vládě se nějak "rozkutálely".
Tato sůl a škodliviny ve vzduchu i ve vodě fatálně ovlivňují zdraví lidí v širokém okolí. Mnoho studií prokázalo dramaticky zvýšený výskyt rakoviny, anémie, tuberkulózy a dětskou úmrtnost až 9%.
Vinou suššího klimatu, zasolených půd a vysoké koncentrace toxických látek samozřejmě také stále klesají výnosy bavlny, kvůli které se se zavlažováním začalo.

Kdo mohl, odjel

Nacházíme jediný místní hotel jménem Oybek - nemá tekoucí vodu, sprchuje se ze sudu na dvorku, cena totálně přemrštěná. Budeme tedy kempovat za městem. Po usilovném hledání narážíme na obchůdek s potravinami. Sortiment zboží je velmi omezený, stejně jako všude v Uzbekistánu: voda, limonády, pivo, vážené oplatky, bonbóny, jeden druh rybiček, hovězí konzerva, kondenzované mléko, rajčata a chléb. Obědváme tedy na ulici rybičky s chlebem, přitom se kolem nás pasou kozy.
Žádáme ještě prodavače o pohlídání batohů. Souhlasí a navíc nás ještě zve čaj. Jmenuje se Čingis. Z obchodu vstupujeme přímo do obýváku zařízeného jen koberci, nizoučkým stolkem a televizí. Paní domácí přináší čaj s mlékem. Mluví jen uzbecky, takže Činghis nám tlumočí do ruštiny její pobídky. Děti se také přišly podívat na cizince a nesměle si berou sušené meruňky, které jsme dali do placu my.
"Jak se vám tady žije?" ptám se.
"No, v Muynaku je to špatné, obchod nás uživí, ale peníze na to, abysme se odstěhovali, nevyděláme."
"Kolik tu teď bydlí lidí?"
"Zůstaly asi dva tisíce. Kdo mohl, odjel."
"Dá se sehnat nějaká práce?"
"Rabóta ně tu - od té doby co před lety zavřeli konzervárnu. Spousta chlapů jezdí pracovat do do Kazachstánu nebo do Moskvy, vrací se tak jednou ročně, aby přivezli rodinám peníze. Během pár dní pak jedou zase vydělávat."
Vinou zvýšené salinity vody a škodlivin v jezeře totiž postupně vymřely ryby, čímž přišlo o živobytí odhadem 80 000 lidí. Rybolov zde definitivně skončil v roce 1982. Od té doby Muynak umírá. Podobný osud postihl i druhý velký přístav - kazašský Aralsk na opačném konci jezera.
Čingis nám vypověděl spoustu smutných věcí. Co na to říct? Že to my jsme si kupovali ta bavlněná trička? Při takovém rozhovoru jsme úplně zapomněli, z jaké vody ten čaj asi uvařili. Pít balenou vodu si zde může dovolit málokdo.

Hřbitov lodí
U rozpadajícího se kina s vymlácenými okny, před nímž se pasou a močí krávy, uhýbáme ven z města. Scházíme písečný sráz a za chvíli už se procházíme po dně Aralského jezera. Nepotřebujeme žádný kyslíkový přístroj - vody jezera jsou dnes odtud vzdálené 150 km. Procházíme se polopouští. Že zde bývalo dno připomínají jednak miliardy mušliček a pak hlavně nepřehlédnutelné desítky lodí, které zde roztroušeny reznou. Leží tu v písku jako na hřbitově. Některé postupně zakrývá písek, jiné pomalu požírají autogeny.
Vidět vraky lodí v poušti je zážitek nesmírně emotivní, pro nás srovnatelný snad jen s hřbitovem vlaků v Bolívii. V podstatě to nahání hrůzu, když nad tím člověk začne přemýšlet.
Obcházíme pozůstatek kanálu, v němž se drží malé laguny vody a který byl posledním zoufalým pokusem o spojení muynackého přístavu s ustupujícími vodami jezera.

Je šance na záchranu?
Existují názory, že likvidace Aralského jezera byla cílená, protože i blbci muselo být jasné, že když se řeky zásobující jezero odvedou jinam, jezero bez nich vyschne.
Zatímco obě jižní části se dnes považují za ztracené, pro hlubší severní část existuje plán záchrany. Kazachstán za pomoci Ruska totiž navrhuje vybudovat 2550 km dlouhý kanál z řeky Ob. Tím by se ovšem zase mohl ochladit Severní Ledový oceán, kam Ob ústí. Čeká nás tedy doba ledová?
O záchranu jižních částí není zájem možná proto, že pod Aralskou sníženinou byla objevena veliká ložiska ropy a zemního plyn, jejichž těžbu Uzbekistán plánuje.
Aralská ekologická katastrofa je tragická. Ani když ji člověk vidí na vlastní oči, nemůže tomu uvěřit. Přestože se toto téma netýká přímo staré Hedvábné stezky, návštěva Muynaku s jeho mrtvými rybářskými loděmi zatím patří k našim nejsilnějším zážitkům.

 

Buchara: srdce Hedvábné stezky

Do trojice historických měst Uzbekistánu patří, vedle Chivy a Samarkandu, také Buchara (UNESCO). Dříve ležela přímo na hlavní trase Hedvábné stezky, navíc odtud vedla významná odbočka přes Rusko do Evropy. Buchara však ve své době platila nejen za obchodní ale také za kulturní a náboženskou metropoli celé Střední Asie.
Dnes je historické centrum Buchary velmi příjemným místem, kde se přehršel památek organicky spojuje se současným životem. Člověk zkrátka rád stráví pár dní v poklidné orientální atmosféře jejího starého města.

Oáza v poušti
Název Buchara pochází ze sanskrtského slova "vikhara", které znamená klášter. Podle archeologických dokladů byla založena už někdy ve 13. st. př. Kr., což dokonce odpovídá datování podle dochovaných legend. O nějakých tisíc let později tuto pouštní oázu dobyl Alexandr Veliký a zavlekl sem řeckou kulturu. V následujících stoletích se vystřídala celá řada vládců. Je s podivem, že záznamy o Buchaře chybí v západních pramenech, zato už od raného středověku je zmiňována v pramenech čínských.
V 9. - 10. st. byla hlavním městem říše Samánovců (perská dynastie), kdy se stala střediskem obchodu a vzdělanosti celé Střední Asie, ne-li celého Východu. Utěšeně se zde rozvíjela literatura, historie, teologie, astronomie, matematika, medicína a právo. Působili zde vědci a filozofové jako například Firdausí, Rudakí, Ismail Bukhari či slavný lékař ibn Sina. Bezkonfliktně se zde setkávaly všechny náboženské směry tehdejšího světa, které se zde diskutovaly a navzájem ovlivňovaly.
Počátkem 13. st. Bucharu zničila, stejně jako další středoasijská města, vojska Čingischána. Po roce 1370 pak pro změnu trpěla nadvládou Timura.

Středisko teologie
Druhé období rozkvětu Buchary začalo v 16. st. s příchodem uzbeckého kmene Šejbanovců, kteří v ní ustanovili Bucharský chanát. I když Šejbanovci vládli i v sousedním Chivskému chanátu, oba státy spolu neustále bojovaly.
Přestože v této době už obchod na Hedvábné stezce téměř ztratil svůj význam, Buchara si udržela vysoké postavení v islámském světě. Byla vnímána jako neoficiální hlavní město všech turkických národů, ale zejména jako centrum islámské teologie pro celou Střední Asii. Postupně zde vyrostlo kolem 350 mešit a více než 100 medres, v nichž studovalo přes 10 000 studentů. Mnohé památky, které dnes obdivujeme, pochází právě z tohoto období.
Roku 1753 se perský místodržící Mohamed Rehim prohlásil emírem a jeho následníci despoticky vládli Bucharskému emirátu až do příchodu Rusů. Například emír Našrullah neblaze proslul popravou dvou anglických vyslanců Stoddarta a Conollyho v roce 1842.
Ruský generál Kaufman dobyl Bucharu v roce 1868. Přitom sice ponechal emíra jako vládce, ale vytvořil z ní carský protektorát. Roku 1918 požadovala bolševická delegace na emírovi, aby se dobrovolně vzdal trůnu. Ten místo toho nechal celou delegaci povraždit. Bolševici na oplátku vyprovokovali povstání, kterému poslali na pomoc Rudou armádu. Emír byl svržen, Bucharská lidová republika vyhlášena. Krátce na to (1924) však byla začleněna do uměle vytvořené Uzbecké SSR, protože více spolupracovala s ostatními turkickými státy než s Ruskem.

Pět set let staré moruše
Stejně jako v Chivě bydlíme v příjemném luxusním hotýlku, který se nám podařilo usmlouvat na 12$ díky tomu, ze během letních veder zde není sezóna. Nachází se v klikatých uličkách bývalé židovské čtvrti poblíž náměstí Ljabi Hauz. Ráno Alča zírá na televizi Al-Jazíra, jak Izraelci ostřelují Libanon. Musíme ale do města než bude hic.
Náměstí Ljabi Hauz je více než příjemné. Uprostřed má vodní nádrž, tzv. hauz, obklopenou prastarými morušemi, které byly vysazeny už v roce 1477. Takových nádrží bývalo ve městě mnoho. Protože však jejich voda sloužila doslova ke "všem" účelům, Buchara kvůli nim neblaze proslula svými epidemiemi moru. Uvádí se, že obyvatelé města se dožívali průměrně jen 32 let - a to ještě v 19. st. Hygieně učinili za dost až Rusové, kteří některé přestavěli na průtokové nebo je prostě zasypali. Na severní straně náměstí za řadou jídelniček stojí ještě medresa Kukeldaš, která bývala svého času největší medresou ve Střední Asii.

Suvenýry místo koření
Procházíme jedním z malých krytých bazarů, který zastřešuje křižovatku ulic. Podobných bazárku má staré město několik. Koření však vystřídaly suvenýry, i když je třeba uznat, že některé z nich jsou kvalitní umělecká díla - malby na starém papíře, předměty vyřezávané ze dřeva či z velbloudí kosti. Stejně tak místní karavanseráje jsou dnes plné dílen a obchůdku.
Tohle je v Uzbekistánu docela zajímavá praxe. Staré památky sice většinou neslouží svému původnímu účelu, nejsou však úplně sterilní. Prodavači nebývají nijak dotěrní a dodávají alespoň starým stavbám život.
Obdivujeme Ulugbekovu medresu, vůbec první medresu ve Střední Asii. Byla založena pokrokovým Ulugbekem, vládcem Timurovy říše, v roce 1417 a stala se vzorem pro stavbu dalších středoasijských medres. Portál i stěny jsou zdobeny překrásnou dlaždičkovou výzdobou s květinovými motivy v modrých odstínech. Náš úžas trochu ruší jen bábuška, která nám nejprve s nadšením popisuje staré fotografie medresy před rekonstrukcí v 60. letech a pak slušně ale vytrvale nabízí tzv. suzani (nástěnné koberce s tradičními vzory) ve snaze nějaké prodat.

I Čingischána ohromil
Kamennými ulicemi se dostáváme na náměstí Kaljan. Spěšně tudy procházejí studenti teologie, učitelé a islámští představení v turbanech. Naproti sobě tu totiž stoji veliká medresa Mir-i-Arab a mešita Kaljan, obě s dlaždičkovou fasádou a tyrkysovými kopulemi.
Medresa Mir-i-Arab je stále funkční islámskou školou. Po příchodu bolševiků v roce 1920 byla sice uzavřena, Stalin ji však nechal znovu otevřít roku 1944, když potřeboval podporu od muslimů ve válce.
Naopak mešita Kaljan byla za Sovětů využívána jako skladiště. Svému původnímu účelu slouží opět od nezávislosti Uzbekistánu v roce 1991.
Mezi oběma "islámskými obry" se tyčí dominanta Buchary - minaret Kaljan. Byl postaven roku 1127 a se svými 47 m býval dlouho nejvyšší stavbou ve Střední Asii. Jeho fasádu tvoří cihlové mozaiky v mnoha různých vzorech - technika tak jednoduchá a přitom velmi působivá. Dokonce i Čingischán byl při dobytí Buchary elegancí minaretu tak ohromen, ze ho nařídil nechat stát (na rozdíl od ostatních staveb).
Kolem minaretu se honí školka. Děti moc nedbají příkazů svojí učitelky, která je komanduje tónem důstojnice gestapa. Vedle ve stínu mešity starý muž prodává razítka, jakými se do placek chleba před pečením tisknou jakási "sluníčka". Přitom každé razítko představuje originální motiv. Na náměstí je jinak klid, začíná totiž odpolední žár. I my zalézáme do hotýlku a pouštíme klimatizaci.

Tři bucharské skvosty
Navečer pokračujeme. Kolem bazaru s koberci a šperky přicházíme k bucharské pevnosti, která byla postupně budována už od 5. st. a bývala vždy sídlem bucharských chánů nebo emírů. Její mohutné hradby jsou vysoké přes 10 m, takže působí opravdu nedobytně. Do pevnosti se stoupá skrz mohutnou bránu z náměstí Registan, kde se odehrávaly všechny popravy a krutosti. Velká část pevnosti byla bohužel zničena bolševickým generálem Frunze při dobývání města v roce 1920. V zachovalé části se dnes nachází pěkná Páteční mešita a několik nevalných muzeí.
V rozsáhlém parku za pevností musíme navštívit mauzoleum Ismaila Samáního, význačného panovníka 10. st. Mauzoleum je často považováno za nejskvostnější a nejvýznamnější ranou památku Střední Asie vůbec. Z pohledu laika se ovšem jedná o nenápadnou malou stavbičku zdobenou cihlovými mozaikami. Uvnitř se zrovna společně modlí skupina žen.
Nemůžeme opustit Bucharu, aniž bychom se nepodívali na bývalou medresu Char Minar, která leží ve východní části města, trochu stranou hlavních památek. Po bloudění nepřehlednými obytnými uličkami nás děti navádějí k této menší malebné stavbě. Její čtyři věže s tyrkysovými kopulemi se zde tyčí jako nějaké hřiby modráky. Jsou nesmírně fotogenické, unikátní, působí až surrealisticky. Nic podobného jsme ve Střední Asii neviděli. Char Minar se pro nás tedy stala tou nejhezčí pomyslnou tečkou za několika dny strávenými v příjemné, památkami přecpané Buchaře.

Praktické
Hotel Nazira & Azizbek - ul. N. Khusainov 1, e-mail: nazirabuh@intal.uz, tel.: (998 65) 2242377, standardní cena 25$ za pokoj, se snídaní, mimo sezónu je prostor pro smlouvání až na polovinu.
Vstupy - pevnost 4800 S (ISIC 2400 S), minaret Kaljan 3000 S, mešita Kaljan 2000 S (ISIC 1000 S), mauzoleum Ismaila Samániho 800 S, většina ostatních památek zdarma.
Doprava - autobusy do Samarkandu ze Severního (nového) terminálu jedou ráno (3000 S), autobusy do Taškentu (5000 S) přes Samarkand jedou po 17 h. Jeden přímý autobus jede do Chivy, k doptání v cestovních agenturách.
(1000 S = 20,5 Kč, červenec 2006)

 

Samarkand: Timur sobě (I.)

Třetí z trojice velkých historických měst Uzbekistánu, okouzlující tyrkysový Samarkand, je pro mnohé téměř synonymem pro Hedvábnou stezku. Skutečně, společně s Bucharou byl jejím klíčovým městem. Zatímco asijské obchodníky i učence vždy přitahoval, pro Evropany zůstával tajemným městem dalekého Orientu.
Dnes sice není tak nacpaný památkami jako sousední Buchara, ale i to, co se zachovalo, patří k perlám světové architektury (UNESCO). Protože Samarkand oplývá velmi bohatou historií, rozdělujeme článek do tří částí - první je věnovaná zejména jeho dvěma největším naprosto protikladným panovníkům, Timurovi a Ulugkekovi, druhá magickému náměstí Registán a třetí dvěma nejvýznamnějším mešitám a současnému životu ve městě.

Na Hedvábné stezce
Samarkand se nachází v Zeravšanské oáze na břehu řeky Siab. Brzy po svém založení, zřejmě v 5. st. př. Kr., se stal hlavním městem Sogdijské říše, která se rozkládala mezi řekami Syrdarja a Amudarja. Území dnešního Samarkandu bylo ovšem osídleno už mnoho tisíc let před tím. Někdy se dokonce uvádí jako jedno z nejdéle osídlených míst na Zemi (25 000 let).
Éru Sogdijské říše ukončil v roce 329 př. Kr. Alexandr Veliký právě dobytím Samarkandu (řecky jej nazývali Marakanda). Narazil zde však přitom na jeden z nejtužších odporů své dobyvatelské kariéry vůbec. Zřejmě jako potvrzení nesnadného vítězství si pak vzal za ženu krásnou sogdijskou princeznu Roxanu.
Od 1. st. př. Kr. do 3. st n. l. bylo město součástí Kušánské říše, jedné z tehdejších čtyř asijských velmocí, a právě v té době se rozvinul čilý obchod po Hedvábné stezce. I když v následujícím tisíci let se vládci neustále střídali (např. Západní Turci, Arabové, Samánovci, Seldžučtí Turci), Samarkand vzkvétal jakožto obchodní i kulturní centrum podobně jako sousední Buchara. Nakonec se v roce 1220 přihnali Mongolové a zbořili celé město drtivou silou.
Archeologický areál raného Samarkandu zvaný Afrasiab leží dnes asi 2 km od současného centra města. Jedná se o rozsáhlé zarostlé rozvaliny obklopené kaňonem řeky, příkopy a ruinami hradeb. Za návštěvu stojí zdejší muzeum s vykopávkami a vzácnými freskami ze 7. století.

Řezník Timur
Nejvýznamnější období Samarkandu přišlo až v době úpadku Hedvábné stezky po té, co si jej roku 1370 zvolil za své sídlo Timur (čili Tamerlane, Timur Lenk, Timur Kulhavý) - původně vládce menšího turkického kmene, později obávaný dobyvatel. Na úkor Buchary vybudoval ze Samarkandu během tří desítek let honosné pohádkově bohaté město se skvělou architekturou - jednoznačně nové centrum Střední Asie.
Timur odtud podobně řeznickým způsobem jako dříve Čingischán dobýval okolní svět až jeho impérium sahalo od Anatolie po severní Indii a Kazachstán. Timur zemřel v roce 1405 na pneumonii, když vyrazil se svou armádou na smělou výpravu dobýt Čínu.

Hvězdář Ulughbek
Dalšího rozkvětu dosáhl Samarkand za vlády Ulugbeka, Timurova vnuka. Ulugbek byl v ostrém kontrastu ke svému dědovi panovníkem mírným a nadmíru vzdělaným, který vládl úctyhodných čtyřicet let (1409 - 1449). V tehdejším světě ale proslul více jako učenec a vědec než vládce - věnoval se zejména astronomii a matematice. Není proto divu, že během jeho vlády Samarkand povýšil na jedno ze světových center vědy.
Nedaleko vykopávek Afrasiab můžeme navštívit pahorek, kde stávala Ulugbekova observatoř vybudovaná 1424 - 1429. Byla třípatrová, vysoká 31 m a nakonec byla zničena někdy na přelomu 16. a 17. století. V muzeu na jejím místě je k vidění mimo jiné i jeho dokonalý mramorový přístroj, kterým dokázal velmi přesně určovat pozice nebeských těles. Ve Střední Asii samozřejmě už dlouho před Evropou věděli, že Země rotuje kolem své osy a kolem Slunce.

Mauzoleum Guri Amir
Oba velcí panovníci leží v pozoruhodném mauzoleu Guri Amir, které se pyšní obzvlášť krásnou tyrkysovou kopulí. Přestože ho Timur nechal vystavět pro svoji rodinu a sám si postavil hrobku v rodném městě Šachrisabz, odpočívá nakonec pod nefritovým náhrobkem zde. V mauzoleu jsou pochováni také Timurovi synové, někteří vnuci (včetně Ulugbeka) a jeho nejváženější učitelé.
Vypráví se, že když sovětský antropolog Gerasimov studoval jeho ostatky, nalezl nápis: "Kdo tento hrob otevře, bude zničen nepřítelem mnohem ukrutnějším než jsem byl Já". Druhý den byl Sovětský svaz napaden Hitlerem.

Šachri Zinda
Další místo odpočinku příslušníků Timurova rodu vzniklo na místě zvaném Šachri Zinda kolem prastaré hrobky Kusama ibn Abbase, což byl bratranec Mohameda, který do Střední Asie poprvé přinesl islámskou víru.
Dnes zde stojí naprosto úžasná celá ulice honosných mauzoleí, které okouzlují tou nejskvělejší dlaždičkovou výzdobou, vše v modrých a tyrkysových odstínech. Jedním slovem - nádhera!
Do mauzolea Kusama ibn Abbase se přichází pomodlit spousta poutníků. Přistupují k tomu s největší vážností, protože se jedná o jedno z nejposvátnějších míst v zemi.

Vzkříšení z ruských rukou
Po příchodu Uzbeků v 16. st. byl Samarkand zprvu jejich hlavním městem, ale po té, co přesunuli svoji vládu do Buchary, začal zvolna upadat. Hedvábná stezka v té době už nebyla používána, čímž zmizel důležitý zdroj příjmů. Po sérii ničivých zemětřesení v 18. st. byl nakonec úplně opuštěn.
Řádně osídlen byl opět až po dobytí Bucharského emirátu Rusy v roce 1868. Město bylo obnoveno a po vyhlášení Uzbecké SSR roku 1924 se dokonce stalo jejím prvním hlavním městem.
Po rozsáhlých rekonstrukcích náměstí Registán a dalších významných památek, které zahájili Rusové v 60. letech, začal Samarkand opět přitahovat pozornost celého světa.

Hlavní skvost Samarkandu představuje úchvatné náměstí Registan, kterému je věnován celý následující článek "Samarkand: Tyrkysové město."

Praktické
Vstupy: Muzeum Afrasiab 3500 S, mauzoleum Guri Amir 2400 S, mauzolea Šachri Zinda 2400 S, Ulugbekova observatoř 2400 S.
(1000 S = 20,5 Kč, červenec 2006)

 

Samarkand: Tyrkysové město (II.)

Z řady samarkandských památek jednoznačně vyniká náměstí Registan (UNESCO), které musí nadchnout i úplného ignoranta historie a architektury. Od 15. st. bývalo středobodem celého Samarkandu. Byla zde oznamována rozhodnutí panovníka a soudu, stály tu největší mešity, sídlily islámské školy a díky velkému bazaru sloužilo také jako obchodní centrum.
Tři strany náměstí dnes hrdě okupují tři monumentální skvělé medresy s tyrkysovými kopulemi: vlevo Ulugbekova, vpravo Šer Dor, uprostřed Tilla-Kari. Stojí zde tak pevně, jak pevní byli panovníci, kteří je nechali postavit. Čtvrtá strana náměstí je otevřená, snad aby návštěvníci mohli celé dílo v úžasu sledovat. Náměstí Registán je totiž nesporně jednou z perel, kterou může Uzbekistán světu nabídnout.

Ulugbek budující, učící, spící
Ulugbekova medresa na západní straně je nejstarší stavbou náměstí. Její zakladatel, vládce Ulugbek (viz článek "Samarkand: Timur sobě"), proslul jako veliký učenec tehdejší doby, takže po jejím dokončení v roce 1420 v ní sám přednášel matematiku, astronomii, filozofii i další obory.
Po Ulugbekově medrese v Buchaře tak Střední Asie získala druhou islámskou školu. Jako každá větší medresa má velké nádvoří, na konci s mešitou, lemované dvěma podlažími malých místností, které sloužily jako učebny, pracovny učitelů a společné pokoje pro studenty (kolej).
Když Ulughbek plánoval náměstí Registan jako nové centrum města, nechal zde kromě této medresy postavit i karavanseraj, chanako a mešity Mukatta a Kukeldaš. Tyto čtyři stavby se však do dnešní doby bohužel nedochovaly.

Lev v těle tygra
V 17. st se Yalangtuš Bahodur, panovník uzbecké dynastie Šejbanovců, jal přestavby pobořeného náměstí. Na ruinách karavanseraje na východní straně náměstí nechal podle vzoru protější Ulugbekovy medresy vybudovat medresu Šer Dor a místo chanaka na severní straně medresu Tilla-Kari.
Medresa Šer Dor, jejíž vnější dlaždičková výzdoba představuje mistrovskou práci, byla dokončena roku 1636. Průčelí zbobí kupodivu obrazy gazel a dvou nepřehlédnutelných lvů, přestože islám nedovoluje zobrazování živých bytostí. Lvi ale vypadají spíš jako tygři. Později na Hedvábné stezce nás zarazily obrazy naprosto stejných tygrů v buddhistických jeskyních Dunhuang v západní Číně, které jsou o několik století starší. Může to být náhoda, ale možná se jimi umělec ze Samarkandu inspiroval. Výzdoba uvnitř medresy ještě čeká na důkladnější rekonstrukci. Buňky spodního patra dnes obývají obchůdky se suvenýry. Pergola s vinnou révou na nádvoří láká k posezení a přemýšlení.
Mezi Ulugbekovou medresou a Šer Dor trůní medresa Tilla-Kari z roku 1660. Vyniká zejména zlatou ornamentální výzdobou své mešity. Nás nesmírně zaujala stálá výstava historických fotografií náměstí a Samarkandu před rekonstrukcí. Na nádvoří medresy je možné navštívit původní místnosti pro učitele, které na rozdíl od studentských mají krb - studenti se v zimě asi moc neohřáli.

Rekonstrukce něco stojí
V 60. letech se Rusové vrhli do rozsáhlé rekonstrukce celého náměstí. Nejprve odstranili třímetrovou vrstvu nánosů, o kterou se během věků zvýšila úroveň terénu - proto se dnes na náměstí schází po schodech.
Některé části medres postrádaly jen dlaždičkovou výzdobu, jiné byly naopak úplně zhroucené. Například medrese Tilla-Kari bylo třeba dostavět celou kopuli. Kdysi dokonale promyšlenou lehkou cihlovou konstrukci však soudruzi nahradili ocelí, takže teď kopule svoji tíhou tlačí na celou stavbu. V důsledku toho se medresa rozestupuje, což je jasně vidět na povážlivě nahnutých rohových minaretech.
Uzbekistán v opravách a udržování místních památek stále pokračuje. V posledních letech ho však UNESCO kritizuje za příliš zbrklé rekonstrukce v Samarkandu, konkrétně za používání nepůvodních materiálů a za necitlivou novou výstavbu v bezprostředním okolí historických staveb.

Jsi cizinec, tak plať!
Rekonstrukce jsou samozřejmě nákladné, proto nepřekvapí, že na náměstí Registan se platí vstupné. Proč ne. Areál není nijak neprodyšně uzavřen, místo toho zde parta strážníků nahání každého k pokladně. Ovšem Uzbeci platí 400 S, zatímco cizinci 3500 S, což je na Uzbekistán opravdu hodně (1000 S = 20 Kč). Smlouváme s bábuškou, jak je to v Uzbekistánu obvyklé, alespoň o studentskou slevu. Dotazujeme se na "rasovou diskriminaci". I kdybychom promluvili sebedokonalejší ruštinou, předstírajíc uzbecké Rusy, stejně by nás odhalila, protože žádný místní prostě nenosí batůžek, kapsáče a nežádá o vstupenky zdvořile. Nakonec nám prodává jednu vstupenku pro oba.
Horší je to s minaretem Ulugbekovy mešity, kam se dá vystoupit na vyhlíku. To je byznys strážníků. Polooficiálně si tak přivydělávají ke svému platu. Lístek vám neprodají, ale bez zaplacení jim do kapsy vám mříž neodemknou. A to chtějí téměř stejné peníze jako za vstup na náměstí.

Hra barev
Tykrysové kopule medres dostávají v zapadajícím slunci úplně jinou barvu. Dlaždičková fasáda medresy Šer Dor září zlatými odlesky posledních paprsků slunce. Přišla se fotit svatba - těžko si v Uzbekistánu vybrat lepší pozadí (a když to srovnám s naším Červeným Hrádkem...).
Po celém horkém dni se konečně trochu ochlazuje. Náměstí ožívá. Zatímco po obědě tudy prošlo jen několik cizinců, kteří nemají před vyčerpávajícím horkem respekt, teď je prostor před náměstím plný. Vyhlídková terasa, fontány, malý park i řady laviček na jižní otevřené straně náměstí jsou obsazené.
Bábuška zavřela kasu, strážníci zamkli medresy a dělí se o dnešní bohatou tržbu z minaretu. Po západu slunce se rychle stmívá. Rozsvěcují se však barevné reflektory a velmi působivě osvětlují všechny tři medresy. V takové atmosféře se nádherně přemýšlí, v čem spočívá kouzlo Střední Asie.

Článek pokračuje třetím dílem "Samarkand: Obr a trpaslík", který se věnuje dvěma nejvýznamnějším mešitám a současnému životu ve městě.

Pozn.: "registan" znamená "písečné místo"

 

V občas bouřlivé Ferganské kotlině

Hedvábná stezka pokračovala ze Samarkandu přes území dnešního Tádžikistánu, přes města Pendžikent, Kir a Chodžand, až dospěla do Ferganské kotliny. Nepředstavujte si však kotlinu jako někde v Krkonoších, tahle má v průměru přes sto kilometrů! Dnes se o ni dělí Uzbekistán, Tádžikistán a Kyrgyzstán.
V poslední době je bohužel nechvalně známá skrz islámistická hnutí, kvůli nimž zde hrozí nebezpečí vypuknutí ozbrojeného konfliktu. Z pohledu návštěvníka je však Ferganská kotlina všedních dnů místem mírumilovným a pohostinným.

Ani autobusy tam nejezdí
Podobně jako Českou republiku obklopují Ferganskou kotlinu ze všech stran hory: ze severu a západu pohoří Čatkal (výběžek Ťan-Šanu), z jihu a východu Pamír.
Na cestě z Taškentu přejíždíme přes pohoří Čatkal, které kotlinu zcela odděluje od zbytku Uzbekistánu. Hory jsou to dramatické, silnice naštěstí překvapivě široká a kvalitní. Pod sedlem Kamčik (2267 m n. m.), nejvyšším bodem cesty, dokonce projíždíme novým tunelem. Kvůli velkému převýšení nejezdí do Ferganské kotliny ani autobusy. Zbývá buď letecké spojení, pomalý vlak přes území Tádžikistánu, nebo nejobvyklejší sdílený taxík, v jakém jedeme i my společně se dvěma ženami.
Jedna vyřizovala v hlavním městě nějaké formality. Má dlouhou muslimskou tuniku a šátek a pozvala nás po cestě na vynikající chlazený kefír. Druhá to se svou vírou v islám moc nepřehání a vrací se z pohřbu. Zatímco ta první si pochvaluje dnešní kapitalismus, druhá vzpomíná na staré sovětské časy - jako prodavačka ze stánku u silnice si teď totiž prý moc nevydělá a lepší práce je v Uzbekistánu zoufale málo. Obě zaujala naše návštěva Buchary a Samarkandu, kde samy ještě nikdy nebyly, takže zcela zjevně je pro ně tato cesta až za hory do Tašketu nevšední událostí.
Řidič je na taxíkáře neobyčejně sympatický, dokonce nedal za jinou a zaplatil za nás na odpočívadle vodu. Pravda, my mu zas zaplatili za oba 10$ za cestu do Kokandu v tvrdé měně - Uzbeci mají mnohem radši dolary než svoje sumy (uzbecký sum).

Země zaslíbená
Po třech hodinách sjíždíme do totálně placaté krajiny plné polí a sadů. Pěstuje se zde bavlna, obilí, kukuřice, tabák, vinná réva, míjíme sady jabloní a meruněk, ve škarpách se pasou krávy. Jsme z toho mírně v šoku, protože z hlediska klimatu a ekonomické vyspělosti je vše hned na první pohled v ostrém protikladu k západní nepříliš rozvinuté pouštní části Uzbekistánu. Ferganská kotlina sice tvoří jen malý zakroucený přívěsek na mapě této republiky, ale představuje (společně s Taškentem) hlavní motor celé její ekonomiky.
Její velká úrodnost a bezpečná hradba hor vždy tvořily perfektní předpoklady pro vznik státu. Už staří Řekové a Peršané zmiňují ve svých pramenech z 2. st. př. Kr. bohatou říši ve Ferganské kotlině. Obchod na Hedvábné stezce, jejíž hlavní trasa procházela právě tudy, potom přinesl další rozkvět. Města Kokand (Uzb.), Andižan (Uzb.), Oš (Kyrg.) a Özgön (Kyrg.) se stala jejími nejvýznamnějšími obchodními uzly. Z významných státních útvarů, které ve Ferganské kotlině vznikly, stojí za zmínku například Ferganský stát v čele se slavným Baburem (15. st.) nebo Kokandský chanát (18. - 19. st.).
Díky své neobyčejné úrodnosti stála vždy Ferganská kotlina v popředí zájmu okolních mocností. Její bohatství si uvědomili i Rusové a proti jejich touze hradba hor nestačila. Ruský generál Kaufman dobyl v roce 1876 Kokand jako poslední z uzbeckých států po Taškentu, Samarkandu, Buchaře a Chivě.
I pod Ruskou nadvládou projevovala Ferganská kotlina snahy o politickou nezávislost, takže nakonec Stalin přerozdělil toto kompaktní území mezi tři svazové republiky (Uzb., Tádž., Kyrg.), jejichž hranice se zde od té doby proplétají neuvěřitelně komplikovaným způsobem.
Velký problém dnes představují radikální islámistická hnutí, jejichž aktivity jsou drženy na uzdě všemi třemi státy jen s nejvyšším úsilím. Nebezpečí vypuknutí ozbrojeného konfliktu hrozí neustále.

Kokand
V uzbecké části Ferganské kotliny jsme na naší cestě po Hedvábné stezce navštívili čtyři města: Kokand, Ferganu, Margilan a Andižan.
První z nich, Kokand, leží v západní části kotliny hned pod horami. Jeho centrum působí velmi příjemně, ovšem překvapují nás zde mnohem větší rozdíly ve společnosti, než jsme pozorovali v západní části Uzbekistánu. Například v jedné cukrárně spolu sedí holka v šátku zahalená od hlavy až k patě v černém a vedle ní kamarádka s krátkými šaty na ramínkách. Nebo po jedné straně ulice jede chlap s nejnovějším Mercedesem, zatímco na protější straně veze stejně starý chlap na nošiči svého oprýskaného kola staženou hovězí hlavu bez spodní čelisti zubama nahoru (opravdu chuťovka). Nebo na jednom konci mešity paní se zlobivým chlapečkem telefonuje z mobilu, na druhém dává žebračka nemluvněti pít vodu z víčka od pet láhve a krmí ho předžvýkaným chlebem.
Více o Kokandu a jeho památkách si můžete přečíst v samostatném článku "Město větrů".

Fergana a Margilan
Dále na východ leží Margilan, poměrně konzervativní město s několika pěknými mešitami, pestrým bazarem a významnou továrnou na ruční výrobu hedvábí. Tato cenná látka se zde produkuje zřejmě už od 4. st., takže nepřekvapí, že právě Margilan je po stovky let centrem uzbecké produkce hedvábí a obchodu s ním. Bude mu věnován samostatný článek "Hedvábí v Uzbekistánu?".
Na Margilan v podstatě navazuje město Fergana (dříve Nový Margilan), dnešní středisko uzbecké části kotliny. V tomto velkém městě kromě ubytování, bazaru a točeného piva nic zvláštního nenajdete. Za zmínku ovšem stojí naše ubytování, protože paní domácí nám prozradila spoustu zajímavých věcí o životě ve Ferganské kotlině.

Ubytování v uzbecké rodině
Ve Ferganě jsme našli "kvartír", což znamená, že rodinka ve svém činžovním bytě pronajímá dva pokoje a hosté s nimi jednoduše bydlí. Protože vždy v létě zde mívají problémy s vodou, cena padá až na 5$/os. včetně snídaně a večeře.
Paní Šerzonová je 32letá sympatická Uzbečka, která učí angličtinu na ruském gymnáziu. Kromě uzbečtiny, angličtiny a ruštiny umí ještě tádžik-farsí, takže s ní můžete konverzovat ve třech jazycích. Povídáme si ale celkem schizofrenním způsobem - plynulým přecházením mezi ruštinou a angličtinou.

* Pochvaluju ji, jak je skvělé, že mluví i anglicky, protože naše ruština je přece jen bídná. Ona nám vysvětluje: "Učila jsem se společně se svými bratry, protože je to perspektivní. Starší bratr překládá z angličtiny a mladší dělá průvodce v Turecku v Antalyi, ten umí i výborně turecky."
* Taky rozumíte turečtině, když je uzbečtině tak blízká?
"Ano, když mluví Turek pomalu, tak rozumím docela dobře. Nám se dá turečtina naučit celkem snadno."
* Tady ve Ferganě přece vypuknul konflikt s tureckou menšinou začátkem 90. let. Jaké to tehdy bylo?
"Ano, to bylo hodně zlé. Ten konflikt byl ale uměle vyvolaný zvenčí. Všichni Turci pak odešli a byl zase klid. Ale je to škoda, normálně jsme tu s nimi žili bez problémů. Stejně jako teď, a to tu bydlí kromě nás Uzbeků spousta Rusů, Tádžiků a nějací Korejci, Kyrgyzové a Kazaši. Mezi Turky jsem měla řadu přátel."
* Žije se vám líp teď nebo to bylo lepší za Sajuzu? Lidé si nám často stěžují, že dnes není práce.
"No jasně, že teď. Když chceš pracovat, vyděláš si. Práce není moc, takže je potřeba nebát se měnit profese. Třeba můj manžel byl řidič autobusu, ale teď dělá u policie. Bohužel kvůli službám není pořád doma. Jinak uzbecká ekonomika po rozpadu Sajuzu stoupá - jenom ne tak rychle jako u vás," směje se.
* Když vám tady komunisti pozavírali mešity, kam se lidi chodili modlit?
"Dvě věci Rusům nikdy nezapomenu. Za prvé: neznám naši historii. Za nás se tehdy neučila, cpali nám jen Lenina a Marxe a například o Timurovi tvrdili, že byl loupežník (pozn. autora: sovětské tvrzení je částečně pravdivé). Tak se učím uzbeckou historii teprve teď se synem. No, a za druhé: brali nám naši víru! Lidé se ale stejně scházeli v malých mešitách nebo potajnu v soukromí. Dneska chodíme každý pátek do mešity a naše babička čte každý večer z Koránu, často k ní chodíme. Mimochodem ona byla v roce 1981 na zájezdu u vás v Praze, moc se jí tam líbilo."
* Měli jste nějaké problémy s režimem?
"Snažili jsme se neprovokovat. Ale třeba moje teta chtěla vždycky otevřít rodinnou školu pro děvčata, aby se naučila, jak se starat o domácnost, ale komunisti jí to nikdy nedovolili. Podařilo se jí to až v roce 1995."

Poslední uzbecké město
Andižan je nejvýchodnějším uzbeckým městem ležícím na hranicích s Kyrgyzstánem. Od 9. st. býval nejdůležitější zastávkou Hedvábné stezky ve Ferganské kotlině. V 15. st. se zde narodil a vládl Ferganě velký Zahiruddin Babur před svým odchodem do Indie. (Mimochodem jeho vnuk byl architektem indického Tádžmahálu.)
Dnes je Andižan moderním městem, které kromě zemědělství živí i automobilka Daewoo na jeho předměstí. Právě proto jezdí po městě jako MHD místo obvyklých velkých maršrůtek malinké Daewoo Damas, tzv. "vajíčko".
Jedním takovým jedeme do centra, zatímco nám v pokladně avtovagzálu (autobusové nádraží) hlídá batohy chlapík, co sloužil za Sajuzu v Milovicích. Řidič nám pohodově komentuje, co vidíme - vyhlídková jízda a ještě za protekční nižší cenu než má uvedenou na okýnku. K vidění jsou ale jen moderní budovy, protože město bylo srovnáno se zemí při katastrofálním zemětřesení v roce 1902.
Po návštěvě Páteční mešity, jediné historické budovy ve městě, která jako zázrakem zemětřesení přestála, jdeme na oběd. Vybíráme langman (něco jako řídký guláš, ovšem s koprem, který ostatně ve Střední Asii dávají do všeho). K tomu si dopřáváme pivo - jedno z těch, jejichž láhev z čirého skla vypadá jako od sirupu. Samozřejmě ho nebudeme pít z láhve, mohutná servírka nám svoji upracovanou pravicí podává čajové kalíšky. Takový byl náš poslední oběd v Uzbekistánu, z Andižanu totiž míříme ke kyrgyzským hranicím a pak do města Oš v kyrgyzské části Ferganské kotliny.

Praktické
Ubytování: Hojayev Šerzon, ul. Šakirovoy 10 (místní znají ulici pouze pod starým jménem Bernirska!), Fergana, tel.: 232100, e-mail: daniol26@yahoo.com, východně od hotelu Ziyorat 5. ulice vlevo, třípatrový činžák ve dvoře

 

Jak se žije a cestuje v Uzbekistánu

V tomto závěrečném článku o Uzbekistánu přinášíme soubor zajímavých poznámek o životě lidí v této mladé středoasijské republice. Přestože k ekonomické stabilitě a prosperitě má Uzbekistán ještě daleko, není práce a prezident Karimov vládne autokratickým způsobem, lidé stále září zlatým úsměvem. Málokdo totiž nemá alespoň jeden zlatý zub! A jak se v této zemi žije cestovatelům, které všude vítají nápisy "Choš Kelibsis" (Vítejte)?

Záchodová (ne)kultura
Čím dál putujeme na východ, tím více se snižují přepážky mezi jednotlivými kójemi na veřejných záchodech. V Uzbekistánu se snížily teprve do výše prsou, ale bude hůř.
Záchody jsou tureckého typu, na rozdíl od Turecka však na nich nebývá voda na umytí - ovšem ani papír. Lidé tedy musí sáhnout do vlastních zdrojů. Uzbeci dokáží zužitkovat kromě obligátních novin také neplatné jízdenky či dokonce krabičky od cigaret. To vše je pak k vidění v koši nebo v centrálním žlábku, kam se papír odhazuje.
Někdy hajzlbába poskytuje kousek něčeho na utření. Například v Urgenči její klienti dostávali každý dvě stránky ze staré knihy (asi Leninovy spisy).
V našem případě už dlouho patří toaleťák k povinné výbavě příručního zavazadla. Od té doby, co jsme opustili Írán, si musíme zvykat na středoasijský typ. V Uzbekistánu ho dělají bez trubičky uprostřed, velmi elastický a poměrně hrubý, ale naštěstí ne tak hrubý jako v Turkmenistánu, kde připomínal "šmirglpapír".

Horko
Uzbekistán je během července nesmírně horká země. Na naší cestě po Hedvábné stezce bylo sice na některých místech Íránu a Turkmenistánu v červnu větší horko, ale i tak se zde teploty normálně blíží 40°C.
Zatímco v Íránu bývala na ulicích k dispozici "chladítka" s pitnou ledovou vodou nebo prodavači tahali láhve přímo z mrazáků, v Uzbekistánu jsme po něčem takovém marně toužili. Prodavači sice používají chladící boxy, ale voda byla vždy maximálně jen o něco chladnější než vzduch. Nikdy ne opravdu studená. Proč? Toť otázka.
Nejlepším osvěžením od vyčerpávajícího horka se nakonec stalo ovoce a (teplý) zelený čaj, který jsme popíjeli při obědě nebo jen tak kdykoli během dne v čajcháně.
V takovém vedru jsme nejvíce trpěli v uzbecké dopravě, kde jsme ze sebe vypotili hektolitry. Ani nové autobusy či minibusy totiž nemívají klimatizaci nebo není funkční. I když nejsme žádní příznivci klimatizací, protože řidiči v horkých zemích to s ní obvykle přehánějí a dříve či později v některé "pojízdné lednici" nastydneme, tady citelně chyběla.
Jako jediná možnost chlazení tedy zbývala okénka. Na východě země však minibusy (nejčastěji Ford Tranzit) měly z nepochopitelných důvodů otvírací okénka pouze v předních dveřích. Než se takový vehikl přecpaný lidmi rozjel, bylo to opravdové horké peklo.

Jako sardinky
Hlavní způsob uzbecké dopravy představují minibusy (tzv. maršrůtky). I když už jsou plné, přibírají stále nové pasažéry. Například během jednoho přesunu Fordem Transitem pro 10 lidí jsem napočítal 24 lidí včetně dětí - sám jsem seděl jako čtvrtý vpředu vedle řidiče. Často jsme takhle cestovali jako sardinky.
Velké autobusy jezdí pouze mezi největšími městy. Jejich výhoda spočívá v tom, že člověk má obvykle více místa, neberou na stání (maximálně v závěru cesty) a nebývají tedy přecpané.
Jejich jízdní řády jsou pouze orientační, protože se stejně vyjíždí, až když se obsadí poslední sedadlo. Typicky chce průvodčí honem honem naložit vaše batohy, spěšně vás vede do autobusu, usazuje a vy si myslíte: "aha, během minuty odjíždíme". Ale kdepak, trvá to pak třeba ještě hodinu než se autobus zaplní. A tak čekáte a potíte se.
Zatímco na vybírání peněz mívají velké autobusy svého průvodčího, v maršrůtkách se platí přímo řidičovi během cesty. Jeden takový řidič městské maršrůtky v Kokandu požádal náhodného cestujícího, který si sedl dopředu, aby mu přepočítal tržbu a roztřídil bankovky - to by se u nás asi nestalo.
Jízdné není drahé, protože benzín stojí v přepočtu 10 Kč/l. Například autobus z Buchary do Taškentu (560 km, 7 h) stál asi 120 Kč.
Zajímavé také je, že v Uzbekistánu jezdí minimum motorek. Proti Íránu, kde burácejí neustále na silnicích i na chodnících, příjemná změna. Oproti Íránu se tu také dodržují všechna pravidla, dokonce se i zastavuje na červenou!

Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem
Stejně jako v Turkmenistánu a Kyrgyzstánu umí většina dospělých lidí rusky, takže zde není problém s domluvou. Taxíkáři, řidiči, hoteliéři či prodavači ji znají vždy perfektně. Rozuměli dokonce bez problémů i naši české verzi ruštiny. Zavedení univerzálního jazyka - ruštiny - oceňujme tedy jako jeden z pozitivních následků zabrání Střední Asie Ruskem.
Mladí lidé mluví rusky obvykle pouze tehdy, pokud se točí kolem nějakých veřejných nebo turistických služeb. U starých lidí nebo na venkově může být s ruštinou také problém. V těchto případech pak přijde k ruce pár frází v uzbečtině nebo i turečtině, protože ta je s uzbečtinou příbuzná (řekněme jako čeština a polština). Například číslovky jsou naprosto stejné (kromě slova tisíc "ming" x "bin").
Většina lidí také ovládá některý z jazyků okolních národů - nejčastěji tádžik-fársí (příbuzný fársí čili perštině), kazaštinu či turkmenštinu. V Uzbekistánu totiž žije mnoho Tádžiků nebo tádžicky mluvících Uzbeků (např. v Samarkandu).

Ó Čéchie
Lidé v Uzbekistánu mají poměrně dobré ponětí o České republice. Řada jich totiž u nás sloužila v sovětských posádkách po okupaci v roce 1968. Někteří se dokonce okupace přímo účastnili. Těžko jim to zazlívat, byli to jen obyčejní kluci, které Rusové sebrali někde v poušti. Sami nám však jasně vyjádřili, že si dnes uvědomují, že to bylo špatné.
Tak jsme potkali například chlapy, co sloužili třeba v Mladé Boleslavi, Kopřivnici nebo na největší ruské základně v Milovicích. Jiní byli na Slovensku. Na to, co u nás za mlada prožili, rádi vzpomínají - všichni do jednoho se shodli na českých a slovenských "děvuškách".
Kdo k nám nezavítal osobně, zná obvykle správně naše hlavní město, slavné fotbalisty a kupodivu také hokejisty, což v takové horké pouštní zemi docela překvapí. Například jeden taxíkář v Buchaře nám dlouze pochvaloval Jágra a Gaška (tj. rusky Hašek).

Děti z kanálů
Rodiče nosí malé děti až na vyjímky na ruce. Kočárky sice existují, ale prodávají se z nich zásadně chlebové placky nebo "pochutinové vetešnictví" jako žvýkačky, bonbóny a cigarety.
Jakmile děti umí chodit, nesmírně rády se koupou. V tom uzbeckém horku ani není divu. Cáchají se obvykle v zavodňovacích kanálech, které vždy prostupují okolí měst a vesnic. Bohužel tyto kanály mívají na krajích měst čistotu odpadní stoky.
Typickým obrázkem, když jdete podél takového kanálu směrem po proudu, je chlap myjící auto, ženy čistící koberec, holky peroucí prádlo a koupající se děti.
V centrech měst je situace mnohem veselejší - tam totiž slouží jako koupaliště kašny! Kluci se koupou v trenkách nebo nazí, holčičky v šatech. Taková místa jsou pak perfektní na sledování nebo focení čisté radosti.

Neumřít hlady
Bohužel do Uzbekistánu může jet na gastronomický výlet snad jen anorektička nebo dietař. Středoasijské kuchyně svojí bohatostí a chutí zkrátka hodně zaostávají za ostatními.
Jídelnám se říká "čajchána" nebo "café", přitom ale kafe v nich na rozdíl od čaje nikdy nedostanete. Nabízejí vždy jen několik typických jídel: plov (mastná rýže s mrkví a masem), šašlik (grilované kousky kuřecího nebo skopového na jehle), bifšteks nebo kotlet (mleté maso), manty (knedlíky plněné masem), pelmeni (ravioly s vývarem), šorpa (polévka s kusem vařeného masa s kostí a bramborou) a někdy boršč. Na východě země pak příbývá asi nejchutnější jídlo - langman (nudle s gulášovitou omáčkou s kousky paprik, rajčat a masa). Zatímco v Íránu přidávali úplně ke všemu kyselé okurky, ve Střední Asii je nahradil kopr.
K svačině si Uzbekové obvykle dopřávají tzv. samsy (taštičky plněné skopovým masem). Zatímco oni se po nich mohou utlouct, my jsme se jim po pár pokusech vyhýbali, protože byly bez chuti a plněné tím nejhorším masem.
Jednou z neobyčejně dobrých věcí, které středoasijské země nabízejí, je místní chléb. Vyrábí se v podobě placek zbobených vpichy pomocí speciálních razítek s nejrůznějšími motivy. Zlatavé kulaté chlebíky pak připomínají sluníčka.
V Uzbekistánu nás také nesmírně zaujal vynikající kefír (uzb. katyk), který se prodává v půllitrových skleněných lahvích za zhruba 4 Kč. Protože je vždy vychlazený, představuje skvělé osvěžení. V tomto horkém podnebí, kdy člověk nemá v poledne moc velkou chuť k jídlu, poskytl s čerstvým chlebem i dostatečný oběd. Obvykle jsme ho však snídali.
Uzbeci se neobejdou bez osvěžení v podobě sodovky se šťávou, tzv. "gasli su" (voda s bublinkami). Všude na bazarech a na ulicích se nacházejí stánky, kde se vytáčejí několik druhů štáv ze skleněných válců a ředí je více či méně chlazeným sifonem.

Óda na melouny
Uzbekistán by se mohl klidně jmenovat Melounová republika. Melouny totiž nechybí na žádném trhu, na důležitých křižovatkách ulic ani na výpadovkách z měst. Co kdyby přišla chuť na meloun a žádný nebyl? Tak podle nás uvažují Uzkekové, protože melouny zjevně představují jejich národní ovoce. I když podobný fenomén jsme pozorovali i v dalších turkických zemích - od Turecka po Kyrgyzstán, zde se určitě projevuje nejvýrazněji.
Musíme uznat, že uzbecké melouny patří k nejlepším, jaké jsme kdy jedli. Přitom cena za kilogram odpovídá asi 2 Kč. Ovšem i další ovoce jako jablka, hrozny, meruňky, broskve nebo ringle se prodávají velmi levně. Na druhou stranu například pomeranče nebo banány zde platí ze velmi luxusní zboží. Když už na ně náhodou narazíte, prodávají se na kusy - obojí zhruba po 15 Kč za kus.
Různé ovoce jsme si kupovali denně jakožto vynikající svačinu. V tom vedru, jaké v létě v Uzbekistánu panuje, vždy poskytlo skvělé osvěžení.

Peníze
Uzbekistán používá od nezávislosti na Sovětském svazu vlastní měnu uzbecký sum. Nejvyšší bankovkou je 1000 S, což odpovídá 20 Kč. Představte si tedy platit dvacetikorunama. Naštěstí v Uzbekistánu opravdu není draho, například jídlo v jídelně kolem 1000 S, voda 250 S, chléb 200 S, broskve 1000 S/kg, rajčata 500 S/kg, zmrzlina 100 S, MHD 150 S, vstupy 500-3500 S. Jedinou větší částku představuje ubytování, ale to se platí stejně v dolarech.
Jednou jsme odešli ze směnárny s nepořízenou z kuriózního důvodu - měli jen 200 S bankovky. Protože jsme s sebou neměli batoh ani větší igelitku, museli jsme jinam. Přepočítávání spousty bankovek nás stejně trápilo. Český způsob přesouváním z jedné ruky do druhé
zde selhává. Jeden chlapec v autobuse se na to nemohl dívat. Povídá: "Davaj, ja pakažú!" A naučil nás konečně rychlý způsob, jaký jsme obdivovali už od Íránu. Pakl peněz se přehne přes ukazováček a palcem se bankovky přisunují druhé ruce, jejíž prsty bankovky překlapují a počítají.

Internet
Ze začátku nás velmi překvapovalo, že ne každé doupě s hromadou počítačů a nápisem NHTEPHET (azb. internet) ho opravdu poskytuje. Pod tímto názvem jsou zde totiž velmi rozšířená hráčská doupata, kde kluci mastí po síti hry. Časem jsme se to naučili rozpoznát hlavně podle temnoty uvnitř.
V Uzbekistánu jsme trpěli nejpomalejším internetem na celé Hedvábné stezce. Částečně je to dané technologií připojení, částečně ale také vinou vládního filtru, který testuje adresy všech požadovaných stránek, aby mohl blokovat některé příliš svobodomyslné nebo dokonce protistátní weby (podobně jako v Íránu).
Internet se platí za hodinu, ale někdy také za objem stažených/poslaných dat. Tak jsme například za poslání jednoho důležitého videopozdravu o velikosti 3 Mb zaplatili v Kokandu přes 30 Kč. Obvykle ale nešly velké soubory jako např. digitální smímky poslat vůbec.

Na hranicích
Zatímco vstupní procedura na turkmensko-uzbecké hranici byla rychlá a skoro zábavná, při opouštění Uzbekistánu směrem do Kyrgyzstánu na přechodu v Dostyku nás docela potrápili.
Před vstupem do hraničního prostoru nám řadový voják skrz mříž kontroloval pasy. České pasy na něj ale byly asi moc, protože to vzdal a zavolal šefa. Ten zkontroloval pas Aleně, pustil ji dovnitř za závoru a hned za ní bystře opět zamknul branku. Pak pečlivě kontroloval mě. Pas se mu zdál ošoupaný, takže to vypadalo, že možná bude muset za nějaký úplateček přimhouřit oko. Vytrval jsem, protože co by se mnou v Uzbekistánu, takže mě nakonec pustil.
Tím jsme se teprve dostali k opravdové pasové kontrole. Protože nám zároveň chtěli rengenovat batohy, začali jsme z nich vyhrabávat filmy. "Co to tam děláte?!", okřikli na nás. Vysvětlil jsem, že nechci rentgenovat filmy, což respektovali a zběžně si je ručně prohlédli.
Aby řeč nestála, koukl jsem na jejich nástěnné hodiny: "V Kyrgyzstánu je už o hodinu víc, že jo?" Oba celníci si rázem přestali opisovat naše pasy, jako kdybych řekl, že jsem terorista. Změřili si mě pohledem a jeden se podezřívavým hlasem zeptal: "A jak to víte?"

Pro doplnění: o vstupném a o ubytování jsme psali už v předchozích článcích z Uzbekistánu, například " Otročí trh v Chivě".

 

KYRGYZSTÁN


Hedvábná stezka v Kyrgyzstánu (Oš a Özgön)

Přestože Kyrgyzstán láká cestovatele hlavně svými horami, může nabídnout i řadu historicky významných míst, protože tudy mimojiné kdysi procházela Hedvábná stezka. Například města Oš a Özgön ležící na jihu země v kyrgyzské části Ferganské kotliny jsou toho dobrým dokladem. Obchodní duch Hedvábné stezky stále žije v bazarech obou měst. V Özgönu se dokonce zachovalo i několik památek z její doby.

Trasy Hedvábné stezky
Přes území dnešního Kyrgyzstánu směřovaly do Střední Asie karavany z Číny naložené hedvábím, kořením, barvivy, zlatem a drahými kameny. Opačným směrem putovalo stříbro, tepané předměty, lněné látky či sklo. Hlavní trasa do Číny vedla Ferganskou kotlinou přes Kokand a Andižan (v její dnešní uzbecké části) do Nookentu, Oše a Özgönu (v dnešní kyrgyzské části). Odtud pak překračovala Pamír přes sedla Irkeštam nebo Kek-Art a pokračovala do Kašgaru ležícího za ním na začátku nehostinné Tarimské pánve.
Praktický popis současného přechodu kyrgyzsko-čínských hranic přes sedlo Irkeštam na cestě z Oše do Kašgaru viz budoucí článek "Jak do Číny přes Irkeštam".
Pro úplnost doplňuji, že severní částí Kyrgyzstánu přicházela také jedna větev Hedvábné stezky z Kazachstánu. Přes Balasagun, pobřeží jezera Issyk-Köl, Taš Rabat a sedlo Torugart vedla taktéž do Kašgaru (viz plánované články o Buraně a jezeru Issyk-Köl).

Sever proti jihu
Dnešní situace v kyrgyzské části Ferganské kotliny je mírně napjatá. Jižní části země se totiž etnicky a myšlenkově dost liší od severní, značně poruštěné části, kde se nachází hlavní město Biškek. Určité autonomní tendence jihu jen podporuje dvojitá bariéra hor, která od sebe obě části odděluje, přestože stále vylepšovaná silnice Biškek - Oš už zkrátila dobu jízdy do hlavního města na 11 hodin. Oš, druhé největší město Kyrgyzstánu, zde tedy funguje jako správní středisko jižní části republiky.
Těméř polovinu 300 000 populace Oše tvoří Uzbekové. V některých okolních oblastech však představují většinu, což dokládá, jak násilně byly za Sovětského svazu vytvořeny hranice rozdělující Fergánskou kotlinu mezi Uzbekistán, Kyrgyzstán a Tádžikistán. A tyto hranice nejsou pro místní rozhodně snadno prostupné, takže po vyhlášení nezávislosti těchto států došlo k izolaci jednotlivých menšin.
Navíc Uzbekové jsou zde hlavní ekonomickou silou, zatímco Kyrgyzové správní silou. Od této nerovnosti se odvíjí i celková nálada v oblasti, která už také vedla k řadě konfliktů. Ten poslední ozbrojený v roce 1990 si vyžádal přes tři sta obětí a vedl k ještě většímu odloučení obou národnostních skupin.


V roce 2000 oslavil Oš 3000 let své existence. Možná trochu přehnané oslavy, nicméně jeho historie je skutečně doložena od 5. st. př. Kr. Prošel tudy i Alexandr Veliký, přitom není bez zajímavosti, že odtud poslal vlašské ořechy do Řecka. Do nedávna se proto mylně předpokládalo, že původní místo výskytu ořešáku je Řecko.
Před přelomem letopočtu se stal Oš, současně ze vznikem Hedvábné stezky, jedním z jejích obchodních center. Město prosperovalo, ať mu vládl kdokoli, například Skytové, Karachánovci, Kyrgyzové či Mongolové. I z totálního zničení Čingischánovými vojsky na začátku 13. st. se rychle vzpamatoval. V 15. a 16. st. byl součástí Ferganského státu. V 18. - 19. st. spadal pod vládu Kokandského chanátu, spolu s nímž byl pak připojen k carskému Rusku. Pod ruskou nadvládu patřil až do vyhlášení nezávislého Kyrgyzstánu v roce 1991.
V Oši dnes nenajdete žádné úchvatné památky, přesto je toto město na svoji velikost docela klidné a příjemné, se spoustou jídelniček, řadou parků a bez výškových budov. Proti Uzbekistánu jsou také obchody doslova zavaleny zbožím. Nesmírně zajímavý je rozsáhlý bazar Džajma, jeden z vůbec největších bazarů ve Střední Asii, kterému věnujeme následující článek "Ošský bazar".
Kromě bazaru stojí za návštěvu hora Šalamounův trůn, muzeum Hedvábné stezky, socha Lenina, turecká cukrárna, mešita Rabat Abdullah Chána ze 17. st. nebo Nová mešita, obležená každý pátek davy muslimů. Mimo Kyrgyzů a Uzbeků, které snadno nerozlišíme, jsme u ní potkali i Pákistánce a Afghánce.

Šalamounův trůn
Tato hora představuje jednoznačnou dominantu města (Šalamounem se míní Sulejman, bájný zakladatel města). Protože na ni údajně vystoupil sám Mohamed, stala se hlavním poutním místem kyrgyzských muslimů - jakousi malou Mekkou. Traduje se, že Mohamed překvapený nádherným výhledem na úrodnou Ferganskou kotlinu vydechl údivem: "oš..." - od toho prý dnešní jméno města. Výhled je opravdu velkolepý - město se spoustou zeleně, zemědělská krajina, skalnatý hřbet na uzbecké hranici.
Na hoře vlaje ohromná kyrgyzská vlajka. Stojí zde také malá mešitka zvaná Baburův dům, kterou pro sebe nechal postavit slavný Zahiruddin Babur v roce 1497 po své korunovaci ferganským králem. Babur si prý horu totiž velmi oblíbil.
Protože hora připomíná svým tvarem těhotnou ženu, chodí se sem modlit ženy, které mají problémy s otěhotněním nebo chtějí už poděkovat za narození dítěte. Tak jsme tam například potkali mladou maminku s miminem, která se sem vydrápala v dlouhých šatech a lodičkách. Na skálu sice vede jakýsi chodníček, ale na podpadky to vážně není.

Özgön historický
Z hlediska památek zaujme více než Oš město Özgön (Uzgen), které leží 55 km severovýchodně od Oše směrem na Džalal-Abad. Patří mezi nejstarší města v Kyrgyzstánu s historií dlouhou více než 2000 let.
Özgön býval jedním z hlavních měst dynastie Karachánovců, kteří v této oblasti vládli v 10. - 12. st.
Z jejich doby také pocházejí nejstarší dochované památky. Jednak minaret vztyčený v polovině 11. st., s fasádou tvořenou cihlovými mozaikami, a pak trojice k sobě připojených mauzoleí, v nichž odpočívají příslušníci dynastie Karachánovců. V prostředním a největším údajně leží Nasr Ibn Ali, zakladatel této dynastie, v severním Hasan Ibn Ali a v jižním neznámý člen rodiny. Mazolea jsou pozoruhodná svou fasádou s krásnými ornamenty a mozaikami v různých stylech.
Archeologické vykopávky také odhalily zbytky medresy, která stávala poblíž minaretu.

Özgön současný
V Özgönu jsme si připadali spíš jako v Uzbekistánu, vždyť také Uzbekové tvoří drtivou většinu jeho obyvatel. V současnosti bohužel vešel ve známost jako ohnisko zmíněného konfliktu mezi Uzbeky a Kyrgyzy v roce 1990.
Srdcem města je dnes bazar. Pozná se snadno, protože na hlavní silnici před ním panuje neobvyklý dopravní chaos. Na první pohled se na bazaru prodává jen samá rýže. Není divu, okolí Özgönu je totiž hlavním producentem rýže v Kyrgyzstánu. Özgön vůbec platí za jakési zpracovatelské středisko produktů ferganského zemědělství.
Za zmínku ještě stojí malá mešita se zajímavými barevnými minarety v uzbeckém stylu, která se tak výrazně liší od jednoduchých kyrgyzských. Nachází se hned vedle vchodu do bazaru.

My ovšem na modlení moc nejsme, takže se vracíme do Oše, kde na nás v lednici našeho guesthousu už čeká vychlazený Staropramen. Až sem se dováží!

Praktické
Vstupy - Šalamounův trůn 5 S, muzeum Hedvábné stezky (na úpatí Š. trůnu) 50 S, areál minaretu a mauzolea v Özgönu 10 S (oficiálně i 5 S za každý snímek).
Orientace - Mešita Rabat Abdullah se nachází na úpatí Š. trůnu, Nová mešita na křižovatce ulic Kyrgyzstan x Zaina Betinova, socha Lenina v parku na křižovatce ulic Lenin x Nookat, turecká cukrárna Istanbul pastanesi na křižovatce ulic Lenin x Ališer Navoi.
(10 S = 6 Kč)

 

Ledovcová kotlina Ak-Say

Pár kilometrů jižně od Biškeku, hlavního města Kyrgyzstánu, se táhne pohoří Kyrgyzský Alatau, které vytváří za dobrého počasí dokonalé pozadí města. V těchto horách se nachází poměrně známé údolí Ala Arča vedoucí k ledovcům a vysokohorským jezerům.
Z údolí se dá ale také vystoupit do překrásné ledovcové kotliny Ak-Say, kam se právě chystáme. Touto kotlinou totiž protékají hned tři ledovce a je ohraničena nejvyššími vrcholy celého pohoří.

Guláš, vodka, meruňky
Většina návštěvníku se složí na taxík a nechají se dovézt až na začátek údolí Ala Arča. My jsme ale jen dva, takže volíme levnější ale zajímavější kombinaci veřejné dopravy a pohorek. Až do vesnice Kaška Suu jezdí maršrůtky z Biškeku. Na konečné obědváme ve vývařovně ve staré maringotce, která zároveň slouží jako útulek pro řidiče. Velmi sympatická asymetrická (tj. asi metr vysoká a asi metr široká) paní kuchařka nabízí vynikající guláš a boršč. Tak nám zachutnalo, že si u ní schováváme "přebytečnou zátěž", kterou nepotřebujeme do hor.
Stopujeme něco na dalších 7 km k bráně národního parku, případně až do tzv. alplageru Ala Arča - východiska do hor, které leží ještě o dalších 11 km dál. Přitom na nás něco kyrgyzsky huláká chlapík se strašně dlouhými vidlemi. Pak ukazuje na můj batoh a ptá se rusky: "Kolik ti to váží?" "Asi dvacet kilo," říkám. "Cha! Já nosím sedmdesát, a to je mi 64 let!" Tím o takové měkkoty jako my ztratil zájem a rozbíhá se jako mladík za odjíždějící maršrůtkou. Inu, horský vzduch dělá svoje.
Nakonec nás berou dva chlapi, Ahmet a Bejmen, s luxusním VW, kteří jedou do chatové osady poblíž vstupu do parku. Přibírají i místní paní s vnučkou. Mají ohromnou radost, že kápli na Čechy a že rozumíme rusky. U brány po nevyhnutelném focení celé naší posádky se strážcem parku načínají vodku (v kufru se válelo několik "příručních" lahví). Pije samozřejmě i řidič Bejmen. Nakonec nám dávají svoje telefonní číslo, že by prý rádi, abysme jim do Čech zařídili pozvání a našli jim tam nevěstu. Strážce si pochvaluje svoji dovolenou v Karlových Varech a protože chlapi jsou jeho známí, pouští nás do parku zadarmo.
Po vodce se nám šlape po asfaltce do alplageru velmi zvesela. Podél silnice trháme malé výborné meruňky. Zkoušíme stopovat, ale jede jen pár fajnových Mercedesů a BMW, všechny plné.
Na svazích začíná les. Dva měsíce jsme žádný neviděli, naposledy v Turecku. Údolí řeky se postupně zužuje a hory zvyšují. Pozdě odpoledne dorážíme do alplageru (2150 m n. m.), což je osada, kam bohatší Biškečané jezdí na pikniky, kde má pár nejbohatších svoje chaty a odkud se vychází buď do kaňonu Ala Arča, nebo do ledovcové kotliny Ak-Say.

První kumys
Kousek za osadou jsme nacházíme krásné skryté plácky na stan a pak se vracíme na večeři do malého kafé. Nejde elektřina, takže nám nabízejí pouze šašlik, který už se griluje venku. Sedí tu veselá trojice: Mehmet (Kyrgyz), Isa (Čečenec) a Rašíd (Ujgur), kteří nás hned zvou na večeři a na vodku. Tvrdí, že pro muslimy je host posláním od Boha, takže se nedá odmítnout (tahle veselá večeře bude popsána v plánovaném článku "Lidé v Kyrgyzstánu"). Nejenže pak od nás odmítají jakékoliv peníze, ale ještě nám kupují láhev kumysu (čerstvě kvašené kobylí mléko). Odjíždějí zpět do Biškeku a my se vracíme ke stanu, rozděláváme oheň a popijíme náš první kumys. Jeho chuť? Jako nakyslé tučné mléko s bublinkami s lehce uzenou chutí (projímavý efekt, který Češi často referují, jsme nepozorovali).

Po lučinách
Ráno snídáme zbytek kumysu s chlebem a vyrážíme vzhůru smrkovým lesem po označené odbočce na Ak-Say. Smrky se postupně snižují a přidávají se cypřiše. Na konci tohoto krpálu jsme se vyhoupli na pozvolněji stoupající louky, které i na začátku srpna stále ještě nádherně kvetou - mimo jiné hořce, zvonky, kopretiny, vrbka či mateřídouška. Na pěšině jsme vyplašili hada, raději ale bere nohy na ramena.
Hluboko pod námi hučí divoká řeka Ak-Say, která odvádí vodu z tajících ledovců ve stejnojmenné kotlině. Její pravý břeh budeme stále sledovat až k ledovcům. Přecházíme boční údolí, v jehož potoce nabíráme křišťálově čistou vodu. Slunce pěkně pálí, takže žízeň je veliká. Předbíhá nás trojice Rusů z Jekatěrynburgu. Jako všichni ruští trekaři mají na bedrech víceúčelový pruch měkké pěny.
Po 2,5 h se blížíme k vodopádu vytékajícímu překvapivě přímo z pukliny ve skále. Padá do ostrůvku lesa, který zde přežívá v krytém dolíku. Jinak už hranice lesa zůstala dávno pod námi. Fotím tu květiny s velikými žlutými květy lemující mokrý břeh potoka. Ve stínu stromů také obědváme vynikající sýr.

Výstup do ledovcové kotliny
Údolí se zde stáčí doprava, prudce stoupá a zařezává se mezi dva skalní masivy tvořící tak jakousi bránu do kotliny Ak-Say. Stoupání je velmi příkré, navíc ho stále znepříjemňují podkluzující oblé kamínky. V polovině traverzujeme exponovaný suťový svah. "Zpestřením" je i kousek lezení.
Po úmorných třech hodinách svah konečně zdoláváme. Terén se narovnává a přes krásné travnaté plácky kolem potoka přicházíme ke kamenné Rackově chatě ve výšce 3350 m n. m. (její jméno skutečně pochází z češtiny). Jsme v cíli. Čistého času skoro 6 h. Netušíme, proč průvodce Lonely Planet uvádí 3 h, protože i nezničitelní Rusové to šli 5 h.
Za chatou stojí celý pestrobarevný stanový tábor - ruská výprava z Jekatěrynburgu totiž čítá sto hlav! Suší tu na slunci chlebové placky, nakrájenou mrkev a jablka. Vytáhli sem i velké hliníkové bandasky s máslem a sýrem, které teď trůní v ledovém potoce. Není tu už ani místečko pro náš stan. Tři Francouzi ale ten svůj zrovna balí. Radí nám: "Pojďte výš, ti Rusové dělají do noci bordel." Kempujeme tedy s nimi a se všemi ostatními, kteří nejsou z Jekatěrynburgu, výše nad chatou.

Pod ledovcem
Vylézáme na morénu a ocitáme se tváří v tvář rozpraskanému čelu mohutného ledovce Ak-Say, který tu stéká přes skalní hranu. Za ním se bělají štíty čtyřtisícovek. Jsme na prahu ledovcové kotliny Ak-Say. Máme odtud výhled i zpět na část údolí a na panorama snižujícího se předhůří. Celou tu nádheru fotíme v krásném pozdním slunci. V ledovci praská a občas se sesype trochu suti po jeho stranách - neklamný důkaz jeho pomalého pohybu.
Od stanového tábora se najednou ozývá pronikavý řev - to jeden Rus si dopřává ledovou sprchu pod vodopádem. My se pak radši komfortně sprchujeme vodou z pet lahví solárně ohřátou na hliníkové fólii.
Po západu slunce rychle přichází chladná noc. Jak klesá teplota, na druhé straně ledovcového splazu několikrát hrozivě duní sesuvy kamenů ze stěny hory Boks. Naštestí tábor nemohou nijak ohrozit díky údolí, moréně a velké vzdálenosti. Zde, v nejextrémnějších podmínkách, tedy můžeme pozorovat jinak velmi pomalé geologické procesy v reálném čase.

Z ptačí perspektivy
Druhý den vstáváme brzy, chceme totiž vidět kotlinu shora, takže se potřebujeme dostat co nejvýše. K našemu záměru se hodí hora Pik Učitěl (4540 m n. m.). Nad kotlinou se zatím honí mraky, ale bude hezky. Rusové po skupinkách vycházejí na ledovec.
Cesta na horu nám začíná hned za stanem. Stoupáme příkrým kamenitým svahem. Ostatně tak vypadá celý výstup na Pik Učitěl - nezáživných šest hodin po ostrých kamenech přímo vzhůru. Kameny jsou vystřídány jen jednou sutí a jednou "rovinkou". Cestu značí kamenní mužíci, ale v některých úsecích chybí.
Kousek nad táborem překvapivě vykukuje z kamenů kousek potoka doprovázený zelenými ostrůvky bylin - jakoby si tu sama příroda vytvořila květinové záhonky. V suťovém svahu se také zelenají velké tvrdé polštáře azorelly, které na pohled vypadají jako měkkoučké bulánky mechu.
Jak nabíráme výšku, stále se vylepšuje vyhlídka na okolní hory ohraničující kotlinu: Boks, Ak-Tau (Bílý Dům), Svobodnaja Koreja. Vykukuje i doposud schovaná Teke-Tjor, Semenov Ťanšanski a nádherná Korona. Všechny mají výšku kolem 4500 m. V celé své mohutnosti se samozřejmě ukazuje i ledovec Ak-Say plazící se po dně kotliny, kterou sám vymodeloval. To ale není vše, z levé části kotliny oddělené ostrým hřebínkem totiž ještě přitéká menší ledovec Učitěl a za ním malý ledovec Korona. Pod čelem Učitěle se také zelená ledovcové jezírko. Tak nádherný pohled, jaký člověk spatří jen párkrát za život, je tou nejlepší odměnou za veškerou námahu.

Učitěl odolal
Nad námi zůstává už jen vrchol Pik Učitěle. Po jeho stranách leží malá sněhová pole, ale samotný vrchol je na rozdíl od okolních čtyřtisícovek bez sněhu. Přelézání kamenů v tomto šíleném svahu už máme plné zuby, navíc focení zabralo během výstupu víc času než mělo, takže zůstáváme zhruba ve výšce špice protějšího Boksu (4293 m n. m.) asi 1,5 h pod vrcholem Pik Učitěle. Usazujeme se na fantastické vyhlídce a raději se v klidu věnujeme dalšímu focení, protože s postupujícím odpolednem se v kotlině pěkně prodlužují kontrastní stíny. Zatímco přes hradbu hor na jižní straně kotliny nevidíme, na západě naopak do nekonečna ustupuje celé horské pásmo. Zakládám i černobílý film pro zvláštní příležitosti a přichází řada i na sérii snímku pro složení celkového panorama.
Potom scházíme zpět do tábora. Odpočíváme ve stanu a před osmou hodinou si pak v klidu vychutnáváme západ slunce a růžovějící sněhové špičky okolních hor - nejkrásnější rozloučení s kotlinou před zítřejší cestou zpět dolů. Opět zanecháme tento nadpozemský svět svému tichu.

Praktické
Z Biškeku z Ošského bazaru odjíždějí pravidelně maršrůtky č. 365 do Kaška Suu (asi 25 km od Biškeku a 18 km před alplagerem), pět z nich (8:15, 10:50, 13:30, 16:15, 18:30) zajíždí až bráně NP "varata zapovednika" (11 km před alplagerem). Vstupné do NP 30 S (18 Kč).
V alplageru (2150 m n. m.) silnice končí, je zde ubytovna, drahý malý hotel, pramen vody, dvě kafé (jídla za normální ceny), outdoorová prodejna North Face, koně k pronajmutí. Stanovat se dá dobře asi 300 m za osadou. Odtud můžete pokračovat buď rovně kaňonem Ala Arča, nebo naproti hotelu doleva na Ak-Say (5 - 6 h, 3350 m n. m.).
Mapa NP Ala Arča 1:50 000 se prodává v turistických kancelářích (např. NoviNomad, ul. Togolok Moldo 28) nebo v prodejně map Geiod (Biškek, ul. Kiev 107, Po - Pá 8:00 - 16:30). Naproti Geoidu je také výborný supermarket Caravan na nákup do hor (výběr všeho jako u nás).

 

 

Pastevci u jezera Song-Köl

V mělké vysokohorské pánvi téměř ve středu Kyrgyzstánu leží jezero Song-Köl. Kolem něj nenajdete žádné domy, žádné stromy, ani keříček - jen širou step. Řeklo by se pustina. Ovšem naprosto fascinující!
Na jaře krajina přecejenom ožívá, protože Kyrgyzové tu přes léto mají postavené svoje jurty a pasou zde mnohohlavá stáda koní a dobytka.
Song-Köl je jedním z nejlepších míst, kde se můžeme na takový tradiční způsob života kyrgyzských pastevců podívat, takže neváháme. Navíc potom krátkým trekem procházíme podél jezera a přes hory zpět do civilizace.

Cesta z města
Ve městě Kočkor nakupujeme vodu a potraviny na cestu a po obědě si najímáme společně s francouzským párem auto na asi 100 km trasu k jezeru. Žádná veřejná doprava tam totiž nejezdí. Řidič se ptá, za kolik dní chceme jet zpátky, a je docela překvapen, že my půjdeme zpět sami, přes hory a Francouzi se chtějí vrátit ještě večer. Většina cizinců totiž u jezera stráví jednu dvě noci v jurtě, přičemž řidič na ně za sto somů, byt a stravu čeká.
Po pár kilometrech po asfaltu odbočujeme na šotolinovou cestu, která v závěru prudce stoupá serpentinami, aby překonala 3400 m vysoké sedlo. Před stoupáním řidič zastavuje u říčky, kde doplňuje vodu do své láhve i do chladiče. "Podívej, jak je čistá. Tuhle vodu můžeš rovnou stáčet do lahví a prodávat," směje se. Když projevil takový smysl pro kapitalismus, ptám se ho, jak se měl za komunistů. "Za Sojuzlagru bylo líp, teď není práce. V létě vozím cizince k jezeru, v zimě taxikařím v Biškeku - to ale není žádný jistý výdělek."
Ze sedla spatřujeme jezero Song-Köl zcela obklopené věncem hor, s pobřežím jemně tečkovaným jurtami. Celé to vypadá jakoby někdo kousíček světa vyzdvihl na dlani vzhůru. Hladina jezera je bohužel nevábně šedivá, protože zrcadlí zamračenou oblohu. Během cesty se totiž přihnaly mraky a střídavě pršelo. Teď fičí vítr a vypadá to na bouřku.

Druhé největší jezero
Podle jedné z legend o vzniku jezera Song-Köl zde původně sídlil ukrutný chán, který přivlekl do svého harému nejkrásnější dívky z celého Ťan-Šanu. Slzy jejich nářku však zaplnily tuto horskou prohlubeň a jeho palác se octl pod vodou.
Každopádně jezero Song-Köl představuje svoji délkou 29 km a šířkou 18 km druhé největší jezero Kyrgyzstánu. Protože proláklina, v níž vzniklo je velmi plochá, dosahuje průměrné hloubky pouhých 13 m, což u horských jezer vůbec nebývá obvyklé. Jeho hladina leží ve výšce 3016 m n. m. Napájí ho osmero řek, naopak stejnojmenná řeka Song-Köl ho odvodňuje. Mezi říjnem a dubnem jezero zamrzá.
Barva jezera se stále mění podle denní doby a oblačnosti. Nejkrásnější temně modrou barvu si osvojuje navečer za jasného počasí.

Tradice k nezaplacení
Po dvou hodinách nakonec přijíždíme změtí vyjetých cest k jurtovišti Batadžarana na břehu jezera. Chceme dnes přespat v jurtě a zdejší pastevci nocleh nabízejí, protože se účastní následujícího zajímavého projektu.
V Kyrgyzstánu působí organizace CBT (Comunity Based Tourism) a Shephard's Life, které zprostředkovávají ubytování v jurtách, treky na koních či kulturní festivaly s cílem ukázat zájemcům tradiční pastevecký život. Ve městech a vesnicích pod pastvinami vždy působí nějaký koordinátor, který vše domluví a pošle turisty na správné místo. Za tyto služby se samozřejmě platí. Peníze však jdou přímo pastevcům a koordinátorům.
My nocleh předem zaplacený nemáme, protože kolem jezera je spousta jurt, které ho nabízejí. Stačilo jen říct řidičovi, aby nás k nějaké zavezl. Dobře to tu zná, protože jezdí právě pro Shephard's Life. Tato strategie nám umožňuje přespat za lepší cenu. Ceny obou organizací jsou totiž pevné a přece jen platit za dvě místa v jurtě jako za dvoulůžkový pokoj v hotelu je trochu přehnané.

Jak žijí pastevci
Hážeme batohy do jurty a usedáme na koberec ke svačině. Rodina, která nás hostí, zde má kromě jurty pro hosty ještě jednu jurtu pro sebe a malou dřevěnou boudu sloužící jako kuchyň. O hosty se stará Fatima, která studuje informatiku, mluví rusky a maličko anglicky a má v rodině na starosti veškerý "styk s veřejností".
Vybavení jurty sestává ze dvou vrstev koberců na zemi, barevných šyrdaků (nástěnné koberce), složených dek, polštářů, nízkého stolečku a malé solární elektrocentrály, na níž je napojena jedna žárovka a kazeťák (elektřina k jezeru nevede).
Fatima přináší na stoleček tři druhy marmelád, hutnou smetanu a smaženky podobné vdolečkům, kterými si všechny ty dobroty nabíráme. Nechybí samozřejmě konvice s čajem, která se přihřívá na přenosných olejových kamínkách. S řidičem přitom pomlouváme středoasijské prezidenty, s Fatimou probíráme život u jezera.
Pastevci zde staví jurty a vyhánějí sem svoje stáda koní, ovcí, koz a krav vždy koncem května. Až do září je pak na místních pastvinách, tzv. džajlů", pasou. Občas odvezou žigulíkem do města svoje produkty - kumys, smetanu, kefír, kurut (kuličky sušeného jogurtu), maso, ovčí vlnu - a naopak přivezou potraviny, cigarety, vodku a olej na topení. Ženy pečou chlebové placky, dělají domácí nudle a vaří z jehněčího. Kromě náročné práce s dobytkem si jinak lidé užívají volnosti pasteveckého života, který mají ve své krvi. Za Sojuzu prý přicházely na džajlů kolem Song-Köl tisíce pastevců, po vyhlášení nezávislosti jich však výrazně ubylo, protože v nové kapitalistické době si málokdo může dovolit zůstat delší dobu bez pravidelného a jistého příjmu.

Co je kumys?
O kumysu je třeba ze zmínit zvlášť, protože představuje kyrgyzský národní nápoj. Jedná se o kvašené kobylí mléko, které se pije druhý až čtvrtý den po zahájení kvašení. Jeho chuť by se dala přirovnat k nakyslému tučnému mléku s bublinkami, s lehce uzenou chutí. Zatímco Kyrgyzové se bez něj neobejdou, cizincům často nechutná. Bezesporu je však kumys velmi zdravý, určitě zdravější než další místní neobyčejně oblíbený nápoj - vodka. Nám tedy chutnalo obojí. V Kyrgyzstánu dokonce existují i vyhlášené kumysové lázně.

Vzácné světlo
Během svačiny se jako zázrakem roztrhaly mraky a vylezlo slunce. Z šedivé ponuré krajiny se rázem stala naprosto fascinující scenérie v teplých odstínech žluté a modré. Protože už se slunce pomalu chýlí k obzoru, rychle vyrážíme fotit.
Jezero získalo pozoruhodnou tmavě modrou barvu, na dlouhém poloostrově se volně pasou nádherní koně, z komínků jurt se kouří, pastevci shánějí veliká stáda do ohrad. Tolik se toho děje a přitom je kolem neuvěřitelný klid.
Hory, které obklopují jezerní pánev ze všech stran, vytvářejí překrásnou kulisu. Přitom nijak neodvádějí pozornost od jezera samotného, protože přesahují hladinu jezera "pouze" o několik set metrů.
Naše plány na focení západu slunce nad jezerem bohužel hatí jeden veliký mrak. Vzniklo tím však nesmírně zajímavé osvětlení. Navíc mrak visící nad obzorem nechal mezi nebem a zemí pruh čisté oblohy, takže shora jakoby zarámoval mikrosvět jezera Song-Köl. Tahle vzácná situace patří k tomu nejlepšímu, co jsme kdy v životě viděli. V takovém okamžiku logicky přichází na řadu černobílý film, procházím jurtovištěm a objevuji neopakovatelné výjevy...

Jurt-party
Po západu slunce se rychle ochlazuje, takže se vracíme se zpět do jurty, kde je sice taky dost lezavo, ale aspoň tam nefičí vítr. Zatahujeme ještě plátem plsti otvor ve vršku jurty, kterým do ní přes den jde světlo. Fatima nám mezitím připravila lůžka: dvě tlusté deky místo matrace a další dvě tlusté deky na přikrytí. Je pod nimi teplo, ale člověk pod jejich tíhou sotva dýchá.
Předchozí focení bylo nejlepším dárkem k mým dnešním narozeninám. K večeři sice máme jen obyčejný plov (smažená rýže s mrkví a kousky skopového), ale přivezli jsme si s sebou pivo, oříšky, datle a jablka. Skromná oslava nakonec vyvrcholila nápadem zatroubit na prázdnou láhev, aby si Kyrgyzové mysleli, že po jezeře pluje parník!

Pozvání na kumys
Když ráno rozhrnujeme vchod totálně temné jurty, vidíme, že už svítí slunce. Také zjišťujeme, že přes noc nám myši sežraly neuklizený zbytek datlí.
Celá rodina už venku dojí krávy. Jen holčička se odhodlaně učí jezdit na oslíkovi, který ji ale neustále s potěšením shazuje a nakonec odbíhá honit tele. Fatima nám přináší k snídani čaj a smaženky s marmeládou. Pak platíme za nocleh a za jídlo, loučíme se s příjemnou rodinou.
Celý druhý den jdeme stepí podél severního pobřeží jezera na západ. Sem tam potkáváme pastevce na konících jedoucí rozlehlou stepí odnikud nikam. Občas míjíme nějakou jurtu. K jedné zrovna přijel žigulík, všichni se sbíhají a vykládají neuvěřitelné množství věcí. Kromě potravin i růžovou dětskou tříkolku.
My zrovna odpočíváme opodál, když jeden z chlapů jde pro osla a pak míří rovnou k nám. Osel stál sice úplně stejně daleko jako my, ale bylo by asi nedůstojné přijít pěšky. Chlapík nám nabízí na prodej kumys. Protože k jedné z mála říček je daleko, rádi si dáme. Sbíhají se všechny děti a zvědavě nás pozorují. Napřed dostáváme misku kumysu na ochutnání, pak nám odlévají do naší láhve z kanystru. Kumys se už dávno neuchovává v měchu z kozlí kůže. Cena 5 somů za 1,5 l výborného kumysu je na naše poměry skoro směšná (3 Kč).

Konec ryb v Song-Kölu
Dále u jezera potkáváme dva rybáře. Perou a spravují na břehu svoje sítě. Do jezera byly totiž před mnoha lety vysazeny tři druhy ryb, které se zde dobře uchytily. Jejich populace však dramaticky klesla v 90. letech vinou nadměrného lovu. Od té doby je rybolov oficiálně zakázán, ale pár rybářských loděk stejně každý den na jezero vyjíždí.

Přes hory a doly
Odpoledne už se loučíme s téměř idylickým světem jezera Song-Köl a míříme pak přes sedlo Tjuz-Ašuu ve výšce 3229 m n. m. dolů do civilizace.
Teprve třetí den se dostáváme skrz dlouhé údolí s loukami, poli brambor a obilí do města Džumgal, 60 km od Kočkoru. Před městem se nacházejí velmi rozsáhlé hřbitovy, kde nejstarší hrobky pocházejí až z 12. století. Pamatují tedy ještě Hedvábnou stezku, jejíž menší odbočka údolím kdysi procházela.
Ve městě chcíp pes. Autobusy jezdí jen dopoledne, když se ovšem sejdou lidé. Po třech hodinách stopování nám konečně šesté auto zastavuje a za docela přemrštěnou cenu nás bere zpět do Kočkoru. Inu, jsme zpět v ziskuchtivé civilizaci, na upřímné lidi nahoře u jezera můžeme jen vzpomínat.

 

Srdce Kyrgyzstánu

V severovýchodní části Kyrgyzstánu se modrá jezero Issyk-Köl. Cizinci ho považují za největší kyrgyzské jezero, ovšem sami Kyrgyzové k němu vzhlížejí jako k srdci své země. Tato perla Kyrgyzstánu opatrovaná v dlaních velehor pro ně vždy měla zvláštní význam.
Zatímco severní pobřeží jezera Issyk-Köl dnes lemuje řada velkých letovisek, kde se rekreují bohatí Kyrgyzové a Kazaši, jižní pobřeží stále zůstává řídce osídlené, klidné a jeho čisté pláže zatím využívají pouze místní obyvatelé. Podél pobřeží se dodnes zachovalo mimořádné množství důkazů o pradávném osídlení a o starých obchodních stezkách, které tudy po staletí vedly. My jsme se sem vypravili některé z těchto památek najít.

Oáza uprostřed stepí a hor
Jezero Issyk-Köl leží poblíž kazašských hranic v hluboké proláklině ohraničené ze severu hřbetem Küngey Alatau a z jihu pohořím Terskey Alatau. Se svojí plochou 6236 km2 (asi 150 x 50 km) představuje největší jezero Kyrgyzstánu. Jeho hladina leží ve výšce 1600 m n. m., takže navíc platí za druhé největší horské jezero světa, hned po jihoamerickém Titicaca. Není divu, že takto velký vodní rezervoár významně ovlivňuje klima svého okolí - zmírňuje tuhé zimy i horká léta. Samo jezero díky kombinaci zvýšené salinity, podzemní geotermální aktivity a mimořádné hloubky (695 m) ani v těch nejtužších mrazech nezamrzá, což mu vyneslo i jeho jméno. Issyk-Köl totiž znamená kyrgyzsky "Teplé jezero".
Jezero Issyk-Köl je napájeno více než stem řek a říček, ale žádná řeka z něj nevytéká. Důsledkem bezodtokosti jeho hladina v průběhu let mírně kolísá v závislosti na aktuálním podnebí. Vinou absence odtoku se také v jezeře hromadí soli, které jsou řekami vymývané z hor a splachované do jezera. Už dnes je voda mírně slaná a i nadále se bude jeho salinita pomalu zvyšovat.
Archeologické expedice vedené do oblasti Ťan-Šanu v polovině minulého století po průzkumu jižního pobřeží přinesly důkazy, že okolí jezera bylo osídleno už před několika tisíci lety a že celá oblast neobyčejně prosperovala v 8. - 12. století (viz článek Starobylá věž Burana). Podle místních legend prý také v přívětivém podnebí jezera Issyk-Köl často trávil léto Timur Veliký, mocný samarkandský panovník 14. století.

Galerie pod širým nebem
Popojíždíme stopem starým žigulíkem z městečka Kadži-Say 8 km na západ. Platíme domluvenou částku a rodinka nás vysazuje u odbočky s cedulí "Petroglyfy 12 km" směřující na prašnou cestu na úpatí zdvihajících se hor. Kameny s prastarými kresbami, tzv. petroglyfy, se však mají nacházet už asi kilometr od silnice. Kdekoliv na západě by na takovém místě byly vybudované cestičky a ukazatele k nejpěknějším kresbám, tady v Kyrgyzstánu nám však paní v informační kanceláři v Kadži-Say jen s úsměvem řekla: "Nužno ízkať" (Musíte hledat). Obcházíme tedy postupně velké kameny ze všech stran až konečně nacházíme první kresbu. Kozorožec!
Pravěké petroglyfy se považují za počátek výtvarného umění. Zdejší stylizované kresby zvířat a lidí se datují do pozdní doby bronzové (2. tisíciletí př. Kr.), nové obrázky k nejstarším kresbám však přidávali i pozdější obyvatelé oblasti - Skytové, Usunové či Turci. Obrázky jsou vyryté do tmavé zrcadlovité krusty, která pokrývá hladké plochy kamenů obrácené ke slunci. Nejčastěji se jedná o kozorožce a jeleny, ale sem tam rozpoznáváme psy, koně, kočkovité šelmy a dokonce i velblouda a slona. Zvířata jsou přitom často vyobrazena po trojicích.
Podobných lokalit jako je tato se kolem jezera Issyk-Köl nachází celá řada. Žádnou z nich však těžko můžeme srovnávat s jinou kyrgyzskou lokalitou, světoznámou Sailmaluu Taš ležící ve vnitrozemí, která se svými asi 90 000 kresbami představuje největší naleziště petroglyfů ve Střední Asii. Některé ze slavných petroglyfů můžeme dnes také spatřit v galerii kyrgyzského výtvarníka J. Tašijeva v Biškeku na náměstí Ala-Too.

Byla Atlantida v Kyrgyzstánu?
Jezero Issyk-Köl se někdy označuje jako Atlantida Střední Asie, protože jeho vody skrývají řadu zatopených dávných měst, což neuniklo lidské pozornosti. Už dva středověcí muslimští poutníci zmiňovali zaplavení několika pevností, jejichž ruiny byly dokonce podle popisu poutníků později nalezeny - nacházejí se na zatopeném ostrově poblíž severního pobřeží. Dále ruský obchodník Isaev, který procházel po starých karavanních stezkách podél jezera (1824), referoval carským důstojníkům o kamenných stavbách vyčnívajících nad hladinu ve východním cípu jezera, poblíž ústí řeky Tjup. Také slavný ruský cestovatel Pjotr Semjonov narazil na cihly překvapivě vyvržené vodami jezera (1857). První podvodní průzkumy však Rusové podnikli až v roce 1956. Nalezli přitom keramické nádoby, dýmky, bronzové hroty šípů, ocelové nože a řadu dalších artefaktů. Mezi několika nalezišti vynikalo zejména Čengu, hlavní město starověkého Usunského státu (2. st. př. Kr.).

Pátrání po zmizelém karavanseráji
Podle některých map se má u městečka Kadži-Say, nacházet starý karavanseráj z 12. století. Ptáme se tedy hned u pobřežní silnice, kde kupodivu fungují turistické informace osazené příjemnou rusky mluvící paní. Má pro nás bohužel špatnou zprávu: na místě starého karavanseráje dnes stojí rekreační středisko Uťjos. Přesto se drápeme na útes posazený vysoko nad hladinou jezera přesvědčit se o tak barbarském činu na vlastní oči. Hlídač areálu nám tuto skutečnost bohužel potvrzuje: "Od roku 1978 tu archeologové dělali vykopávky, ale asi před pěti lety všechno zase zahrnuli," ukazuje do míst, kde teď stojí špičaté chatky s plechovou střechou.
Jen těžko se smiřujeme s tímto počínáním, zvlášť když Kyrgyzové o svoji historii a tradice jinak velmi dbají. Jediným výsledkem našeho pátrání tedy zůstává starý obrázek základů karavanseráje v propagačním letáku onoho rekreačního střediska. Nic to naštěstí nemění na skutečnosti, že podél jezera vedly důležité obchodní cesty, které se napojovaly na Hedvábnou stezku.

Kde se vzaly tibetské nápisy?
Hledání další památky z dob Hedvábné stezky bylo naštěstí úspěšné. Nějakých 6 km nad vesnicí Tamga se totiž kdesi v kopcích nacházejí tři kameny s vytesanými tibetskými mantrami. Vyzbrojeni takovouto stručnou informací jsme se rozhodli alespoň jeden z těchto kamenů najít. K naší dvoučlenné expedici se zde dočasně připojili ještě Ondra a Olda, mladí čeští horolezci, které jsme náhodou potkali v Karakolu.
Od pobřežní silnice přicházíme podél kilometr dlouhého meruňkového sadu, z nějž vynášejí bedýnky meruněk a nakládají je do kazašského chladícího kamionu, do ruské vesnice Tamga. Na prašné návsi se poklidně pasou koně. Jedna za druhou tudy také projíždějí obrovské kopky sena, které ve svých útrobách ukrývají stařičké náklaďáky. Řidiči nejspíš jezdí poslepu.
Na třetí pokus získáváme od domorodců věrohodnou informaci, kde slavné tibetské kameny najdeme. Zahýbáme doleva před sanatoriem a kolem skládky na kraji vesnice se dostáváme k trafostanici do horké pusté krajiny. Na dvou sousedních kopečcích se tu nacházejí dva oddělené hřbitovy - první křesťanský s pravoslavnými kříži a rudými hvězdami, druhý muslimský s kovovými ohrádkami a půlměsíci. V dálce se tyčí tmavé hory se zasněženými vrcholky, zvrásněné kamenité kopce před nimi připomínají svoji pustotou Afghánistán.
Scházíme k zelenému údolí řeky Tamga, kde se občerstvujeme meruňkami, černým rybízem a jablky. Potkáváme milou paní na koni, která nám ochotně popisuje další cestu ke kamenům. Pokračujeme stále dál po prašné cestě skrz jedno hospodářství, přecházíme po kládách říčku a nad posledním domem se štěkajícími psy stoupáme do kopce po koňských stezkách. Slunce dost neúprosně pálí. Konečně spatřujeme v křovinách napravo od vodního kanálu keř ověšený barevnými stuhami a pod ním veliký kámen s tibetským nápisem. Kámen je svisle puklý a ze dvou stran má vytesaný text posvátné mantry "Óm mání padme húm". Není vůbec známo, jak zde nápisy vznikly - zda je vytvořili tibetští obchodníci na Hedvábné stezce nebo snad tibetští válečníci. Odhaduje se jen, že byly vytesány přibližně ve 12. století. Každopádně tyto tibetské kameny poutaly takovou pozornost, že podle nich dostala vesnice Tamga své jméno - Tamga totiž v turkických jazycích znamená "emblém" či "nápis".
Po návratu do vesnice nakupujeme v jednoduchém magazíně potraviny na večeři a na snídani. Paní prodavačka ani zákazníci nikam nespěchají, takže frontu čtyř lidí stojíme skoro půl hodiny. Zaprášení a upocení se přesunujeme na pláž, kde skáčeme hned do jezera, a pak kempujeme mezi stromy přímo na pobřeží. Na pláži mezitím spokojeně přežvykují dvě krávy a užívají si posledních paprsků slunce - i ony se chtějí rekreovat.

Závěr
Kromě zmíněných míst se podél jižního pobřeží jezera Issyk-Köl nachází celá řada dalších historických či geografických zajímavostí, mezi něž patří například paleolitické sídliště u Tosoru, petroglyfy Sögöty 12 km západně od Tosoru, mauzoleum Tura Suu u Bokonbajeva, pohádkové skalní město Skazka u Tosoru, hora Tastar-Ata s kamennými pilíři na vrcholu (udejně zde pobýval sám Manas) či slané jezero Kara-Köl u Kyzyl-Tuu, které místní přirovnávají k Mrtvému moři. Průzkumem těchto poklidných míst zde můžete strávit mnoho dní, přitom těžko potkáte nějaké další cestovatele.

 

Pozvání na kyrgyzské "křtiny"

Nádherné údolí Jeti-Öghüz (čti džety-egys) se nachází na severní straně ťan-šanského pohoří Terskey Alatau, odkud klesá přímo k pobřeží jezera Issyk-Köl. Zatímco cizinci vycházejí údolím na treky do hor, Kyrgyzové sem jezdí na pikniky nebo do místních lázní. V údolí plném pastvin lze také podniknout jednodenní výlety nebo pobýt pár dní u pastevců v jurtě. My jsme se původně vypravili do údolí Jeti-Öghüz pouze na krátký fotografický výlet, díky či vinou kyrgyzské pohostinnosti to však nakonec dopadlo úplně jinak.


Puklé srdce
Ve městě Karakol, středisku celého východního cípu Kyrgyzstánu, míříme na bazar, odkud odjíždějí maršrůtky nebo sdílené taxíky do vesnice Jeti-Öghüz. Opět s námi jedou i Ondra a Olda, které jsme potkali v Karakolu. Protože jsme tedy čtyři a chceme se dostat až k sanatoriu ležícímu ještě 12 km nad vesnicí, smlouvám s majitelem jednoho žigulíku rovnou o cenu za celé auto. Ve Střední Asii bývá taxíkářem každý, kdo má nějaké místo v autě, má čas a chce si přivydělat. Chlapík je naštěstí sympatický a velmi rozumný, takže cena brzo padá z cizineckých 500 somů na místních 160 somů (100 Kč, 30 km).
Vystupujeme na začátku údolí Jeti-Öghüz přímo u malého lázeňského komplexu, který zde byl vystavěn v roce 1932 u termálních radonových pramenů, které mají léčivé účinky. Kolem sanatoria se rozkládá zemědělská osada s drobnými políčky obklopená loukami a zalesněnými svahy. Před osadou se ovšem také tyčí zvláštním formace z červeného pískovce. Přitom dominantní hřeben rozdělený do sedmi vrcholků, připomíná zadky volů. A podle toho také dostalo celé údolí a vesnice dole svoje jméno - "Jeti-Öghüz" totiž znamená kyrgyzsky "Sedm volů." Jakýmsi symbolem údolí se však stala jiná červená skála, která se velmi trefně nazývá "Puklé srdce" (rus. "Razbitoje serdce"). Podobnost s lidským srdcem je skutečně fantastická, o veliké svislé puklině uprostřed ani nemluvě. Legenda vypráví, že dva nápadníci jedné krásné dívky se zde kdysi v souboji o ni navzájem smrtelně zranili, zemřeli a nebohé dívce z toho puklo srdce žalem.

Piknik na mýtince
V obchůdku naproti sanatoriu, který zároveň slouží i jako jednoduchá jídelna, obědváme zrezlými příbory standardní polévku bez chuti zato s beraním srdcem. K krámě si pak necháváme u paní majitelky batohy a vyrážíme údolím vzhůru. Stoupáme lesem po cestě podél řeky. Z koryta se ozývá zvláštní hluboké dunění, jak rozvodněný proud na dně valí obrovské balvany. Náklaďáky nacpané senem sváží seno z horských pastvin, zima bude dlouhá a dobytka je moc. Přicházíme k pěkné mýtince, kde se zrovna fotí vyrovnaná skupinka dětí s několika dospělými, celkem snad třicet lidí. Vypadá to jako školní výlet, ale teď o prázdninách? Letní tábor to tady v Kyrgyzstánu taky asi nebude?
Neváhám ani vteřinu a rychle nabíhám vyfotit si sešikované děti. Až dodatečně se poté dovoluji dospělých. Všechny ale moje akce natolik pobavila, že se smějí a zvou nás na svůj piknik. Už se nedá odmítnout. Rusky hned navazujeme družbu a s překvapením zjišťujeme, že to je jen výlet jedné velké rodiny z Karakolu. Když se podivujeme nad počtem jejích členů, jeden z chlapů se směje: "... a to je nás tu dneska jen polovina!"
Kdyby se mohl ubrus rozložený na trávě prohýbat jako stůl, prohýbal by se - pod hromadami smaženek, sušenek, marmelád, jablek, meruněk a bonbónů. Všichni nás hned pobízejí k jídlu, ženy nám nalévají čaj s mlékem, chlapi automaticky otvírají novou láhev vodky. Přitom vyzvídají kdo jsme, odkud jsme a jak se nám v jejich zemi líbí. Povídáme si ale i o aktuálních věcech, evergreenem jsou názory na bývalého prezidenta Akayeva a současného Bakiyeva. Za námi leží stažená kůže z ovečky a vedle se na ohni v obrovské pánvi už vaří její maso se zeleninou. Porazit ovci a připravit maso na vaření je pro Kyrgyzy otázkou pouhých několika minut.

Malý Arsian vstupuje do života
To nejzajímavější však teprve přichází, protože rodina se sem vypravila kvůli tradiční oslavě vstupu a požehnání do života, něco jako naše křtiny. Středem zájmu je roční chlapeček Arsian. Zatímco rodiče mu symbolicky svazují nohy provazem spleteným z černého a bílého vlákna, na opačném konci mýtiny se vedle sebe řadí všichni dospělí muži - včetně Ondry, Oldy a mě. Start. Běžíme co nám nohy stačí k plačícímu chlapečkovi. Jako první dobíhá jeden z jeho strýců. Bere připravený nůž a přeřezává provaz kolem chlapečkových nohou. Přeříznutím černého vlákna, které představovalo špatné dny v budoucím životě Arsiana, se totiž odstranil jejich neblahý vliv. To samé pak ještě opakují ženy - včetně Aleny. Snažím se vše dokumentovat na film, ale je to fofr.
Vypuká všeobecné veselí. Malý Arsian je sice stále dost vyděšený, ale chlapi už na kapotě modrého žigulíku rozlévají vodku. Smějí se také jednomu nešťastníkovi, který v závodě upadl a teď trpí, protože mu odřená kolena dezinfikují jak jinak než vodkou. Rodiče Arsiana přinášejí odměny pro několik nejrychlejších: Ondra, který doběhl jako třetí, dostává exkluzivní bílou košili, Alena bílý šátek. Vodka teče proudem. Chlapi se před každou rundou střídají v pronášení přípitků, jak je zvykem. Tato čestná povinnost nemine ani mě, takže připíjím samozřejmě na štěstí malého Arsiana. Každý pak také dostáváme porci baraniny (skopového) s bramborami, které se mezitím dovařilo. Přestože všichni jsou stále potěšeni naší přítomností - rusky mluvící cizince nepotkávají každý den, nechceme už dál odvádět pozornost od dnešního hlavního oslavence. Po velkém úsilí se nám tedy daří s rodinou rozloučit, musíme ale přijmout "malou" výslužku.

Náhody jsou kořením cestování
I přes pěkné omámení "vkusnou vodkou" ještě pokračujeme dál. Dolina se za chvíli rozevírá v místo zvané Údolí Květů. Stojí zde spousta jurt, kolem nichž se poklidně pasou koně, stáda ovcí, koz a krav. Dál před námi už se tyčí majestátní štíty hor. Dobře se bavíme. Nakonec usedáme na krásném místě u říčky do trávy a rozebíráme tu kyrgyzskou pohostinnost. Focení, kvůli kterému jsme se sem vlastně vypravili, sice proběhlo, ale místo barev horského údolí (když nepočítám pár snímků v alkoholovém rozpoložení) se nakonec jeho námětem stala reportáž o kyrgyzské slavnosti na černobílý film. Kdybysme se snad drželi původního plánu a pozvání odmítli, litoval bych. Zkuste se také nechat svést z nalajnovaných tras vašeho cestování!

 

Nejkrásnější trek v Kyrgyzstánu

Přes Leninovu ulici běží pes s pěti nohama. Opravdu, v tlamě si nese ovčí nožku, kterou uchvátil na bazaru. I my jsme tam uchvátili nějaké jídlo na trek. Chystáme se na jeden z nejkrásnějších treků v Kyrgyzstánu, který nás zavede do pohoří Terskey Alatau k překrásnému tyrkysovému jezeru Ala-Köl. Nad horama teď sice bouří a tady ve městě Korakol zuří prašná bouře, ale předpověď počasí je jinak slibná.

Karakolské údolí
Vystupujeme na konečné maršrůtky č. 101 na okraji Karakolu na samém začátku Karakolského údolí (1800 m n. m.). Nahazuje batohy zatížené jídlem na čtyřdenní trek a vyrážíme po staré asfaltce vstříc hradbě hor, ještě že jsme si přebytečné věci nechali v hostelu. Vzápětí narážíme na závoru, kde bábuška vybírá vstupné od cizinců. Chvilku se s ní marně dohadujeme o jeho smyslu, ale 100 somů (60 Kč) naštěstí nejsou žádné velké peníze. V národním parku prý vstupenky kontrolují strážníci, ovšem ani my ani jiní trekaři na nikdo takového nenarazili. První ukazatel říká, že do osady Altyn Arašan, kam máme namířeno, je to 39 km. Mimochodem byl to zároveň poslední rozcestník, co jsme viděli, dále nezbylo než se spolehnout na mapu.
Procházíme malou osadou, kde se na nás směje parta kluků. Jakmile jsme se ale vzdálili, hned po nás ti usmrkanci střílejí prakem. Proti nám se valí náklaďák se senem. Je tak naložený, že vůbec netušíme kudy řidič vidí ven. Přecházíme řeku Karakol. Údolí se začíná pěkně zařezávat a prudce stoupat. Končí pastviny a my se noříme do smrkového lesa. Slunce už osvěcuje pouze vrcholy skal, údolí je temné. Rychle se ochlazuje, takže to brzo zapichujeme na pěkné mýtině poblíž řeky. K našemu překvapení ještě přichází, už šera, Rus s Estoncem (Dimitrij a Sven), takže kempujeme společně. Aspoň budeme proti medvědům čtyři. Dimitrij sem přijel rovnou ze sólo přejezdu Bajkalu na kajaku a v tamté divočině prý skutečně stát jednomu méďovi tváří v tvář.
Ráno je mlha a pořádně syrovo. Slunce nás rozehřívá až po hodině chůze, když vystupujeme do rozevřené části údolí. Řeka se tu pěkně rozlívá vytvářejíc náplavové ostrůvky - takový klid před bouří, protože výše se naopak řítí mohutnými peřejemi a vodopády. Blížíme se k ploché pastvině na konci údolí, kde si pastevci každoročně staví jurty (tzv. Ala-Tau mountain camp). Přes léto zde samozřejmě ubytovávají i trekaře. Kdybysme z Karakolu vyšli dříve, stanovali bysme nejspíš právě tady. Až sem, do výšky 2580 m n. m., se ale dá také vyjet najatým terénním autem nebo náklaďákem.

Jak se ztratila řeka
My už ale kus před jurtovištěm odbočujeme přes řeku doleva do bočního údolí vedoucího k jezeru Ala-Köl. Přechod zpěněné řeky po mostíku z klád docela zvedá adrenalin. Pak stoupáme lesem prudce vzhůru. Nad posledními stromy, odkud máme překrásnou vyhlídku na jurtoviště dole a na okolní štíty, obědváme. Nad námi krouží orli a ve větvích jalovců se hašteří červenky. Starost nám dělá jen voda, protože místo potoka nakresleného v mapě "tečou" v rokli podél nás jen kameny porostlé vegetací.
Konečně se dostáváme na hranu údolí, takže nás čeká dokonce malé klesání, ovšem obrovským kamenným polem. Mezi balvany statečně přežívají jalovce ošlehané větrem, jejichž kmeny tvoří spousta mrtvého pokrouceného dřeva. V dálce se z horního konce údolí evidentně řítí říčka, ale jak to, že pořád neteče vedle nás? Záhada se objasňuje, když scházíme do dolíku. Ten ohromný sesuv kamenů tu totiž kdysi říčku přehradil, čímž sice vzniklo krásné modré jezírko, ale voda od té doby teče do Karakolského údolí útrobami kamenných polí.
Využíváme miniplážičky k mytí, slunce sice pálí až to bolí, ale horská voda je jako vždy ledová. O kousíček výš se nachází izolovaný ostrůvek lesa, v němž jsou perfektní místa na stanování (3000 m n. m.). Dimitrij a Sven už jsou tu. Přicházejí ještě čtyři Francouzi s průvodcem, které jsme náhodou potkali před měsícem v uzbeckém Samarkandu. Kolem páté hodiny už bydlíme, dnešní den byl tedy trochu kratší. Sice bysme měli ještě čas vyjít až k jezeru Ala-Köl a zakempovat na jeho břehu, ale Dimitrij nás varoval, že se tam kempovat nemá. Jednou ho tam prý chytl příval sněhu uprostřed léta, podruhé mu kolem stanu padaly kameny. Vysvětlení je jednoduché: domorodci tvrdí, že v jezeře žije příšera, která nemá ráda, když jí někdo u jezera přespává.

Jezero Ala-Köl
Další ráno vyrážíme kolem osmé, jakmile se první sluneční paprsky dotkly našeho lesíka. V táboře mezitím klidně pobíhají zajíci a sysli. Ze začátku se protloukáme kamenným polem, navíc zarostlým podél říčky pásem vrbiček. Jak se blížíme konci údolí, stoupání je stále prudší. V jednom místě šplháme úzkou soutěskou podél malého vodopádu. Výhledy zpět na západ stojí za to, pomalu se vynořují další a další vrcholy. Před námi zůstává už je skalní hrana, z níž se řítí vodopád - to musí být hráz jezera.
A opravdu, za hodinku už stojíme na solidní skále a pod námi se leží překrásné jezero Ala-Köl sevřené z obou stran ostrými hřebeny. Táhle se od východu na západ v délce 4 km s hladinou ve výšce 3500 m n. m. Tyrkysová barva vody je skoro neuvěřitelná. Rozhodně tahle scenérie patří k tomu nejlepšímu, co jsme kdy ve světě viděli. Litovali jsme trekaře z minulého týdne, kteří prý jezero vůbec neviděli, protože celé hory byly v mracích. My teď máme pořád nádherně, ale to se může v horách během pár minut klidně změnit. Dlouho fotíme a kocháme se pohledem na jezero. Dohání nás Dimitrij a Sven a protože Dimitrij je nezničitelný Rus, schází dolů k vodě se vykoupat.
My pomalu traverzujeme vysoko nad hladinou suťovým svahem podél severního pobřeží. Před nejtěžším stoupáním do Ala-Kölského sedla s výškou 3860 m n. m. obědváme a odpočíváme na další parádní vyhlídce. Mám lepší výhled než v práci, a to z jídelny vidím shora na Hradčany. Na protějším břehu se z prudkých svahů co chvíli sesouvá suť, která s rachotem mizí v hlubinách jezera. Pak vždy opět zavládne nekonečné ticho.

Přechod sedla
Do sedla stoupáme suťovým svahem skoro dvě hodiny. Jde nám to pomalu, protože nadmořská výška blížící se 4000 m už je hodně cítit. Když konečně dorážíme do sedla, kocháme se neuvěřitelným výhledem, který předčil veškerá naše očekávání. Znepříjemňuje to jen ledový vítr. Jezero sevřené ostrými horami nám doslova leží u nohou. Na východě se plazí z hor rozpraskaný ledovec, který odvodňuje klikatící se říčka napájející jezero. Stopa její kalné vody zasahuje daleko do vod jezera. To nejúžasnější jsou však odstupňované pásy pohoří Terskey Alatau. Jeho hlavní hřeben s nejvyššími pětitisícovými vrcholy je celý zaledněný. Od západu přicházející mraky už ho ale pomalu zahalují.
S tímto světem ledu a hor ostře kontrastuje zelený svět pastvin a údolí na druhé straně sedla. Dole se pasou obrovská stáda krav a koní. Vidíme i malinkého Dimitrije a Svena, kteří už pochodují přes horské louky. Loučíme se s jezerem a hledáme sestupovou cestu ze sedla. Zjištění, že svah druhé strany sedla je zatraceně prudký, nám dost kazí dosavadní nadšení. Jedná se rozhodně o nejobtížnější místo tohoto treku. Kousek jdeme po hřebínku po sotva znatelné stopě. Pak začínáme opatrně sestupovat suťovým svahem. Nahoře je tvořen spíš tvrdým jílem, takže stezička je široká jen nějakých 10 cm. Spoléháme na hrany pohorek. Aspoň že na téhle straně nefičí vítr. O něco níž už lze vydupávat stupačky v suti. Sestupujeme tedy o něco rychleji.
Docela jsme si oddychli, když konečně dosahujeme paty svahu. Odpočíváme na sněhovém poli a pak už pohodlně klesáme po pěšině přes pozvolné pastviny k údolí Altyn Arašan. Všude běhá spousta svišťů, celé rodinky. Vždycky jakmile nás zaregistrují, vyvolávají hvízdnutím poplach a pádí se schovat do nory, jen vůdčí samec zůstává na hlídce.
V údolí pod sedlem už je stín. Jeho hranice před námi stále utíká, jak se slunce chýlí k obzoru. Pozorujeme zvláštní hru světel a stínů, v které jako hlavní aktéři vystupují slunce, mraky a hrany hřebenů ohraničující na východě údolí. Také stáda se stahují dolů do údolí. Protože do osady Altyn Arašan to dnes už nestihneme, stavíme někde nad hranicí kosodřeviny stan na jednom z mála rovných plácků (3300 m n. m.). Poblíž je prameniště, kolem nás se v uctivé vzdálenosti honí svišti a v dálce poslední paprsky zapadajícího slunce oranžově osvětlují vrcholky "předhůří" Terskey Alatau. Nad tím vším visí krásně růžové mraky. Zatímco včera jsme měli kemp "klimatizovaný" lesem, dnes na otevřených pastvinách teplota rychle klesá, navíc se zdvihá vítr, který naráží do stanu celou noc.

Údolí Altyn Arašan
Ráno je ovšem pořád krásně. Po lovu svišťů teleobjektivem Ája zavelela: "vzhůru dolů!" Kousek pod námi se pasou býci, kteří jako každý den přitom pomalu stoupají nahoru. Procházíme skrz ohradu se stádem ovcí a koz tvořenou neproniknutelnou kosodřevinou. Uprostřed stojí pastevecký stan. Hned se na nás od něj ženou psi. Kluci pasáčci je naštěstí okřikují a také nám ukazují, kudy máme přebrodit říčku Köl-Dike na pravý břeh. Dosahujeme hranice lesa. O kus níž se pak konečně napojujeme na veliké svěže zelené údolí Altyn Arašan. Po včerejšku stráveném ve strohých horách téměř bez vegetace to připomíná oázu. Míjíme jurtu, kde paní s malým děckem připravuje oběd na venkovním ohništi. Ohrady pro dobytek mají prázdné, jejich veliké stádo krav už přežvykuje u řeky a ovce se pomalu posunují vysoko ve svahu jako nějaký obláček.
Lesem podél řeky Arašan dorážíme konečně do osady Altyn Arašan tvořené několika chalupami, jurtami a pasteveckými stany. Přestože jsme šli od rána pořád z kopce a docela rychle, zabral nám sestup skoro celé dopoledne. Jsme v cíli našeho treku, odkud už nám zbývá jen "technických" 16 km po cestě skrz lesy zpět do civilizace.
Přecházíme dravou kalnou řeku Arašan po docela bytelném mostíku. Od první chalupy už na nás mává Dimitrij a Sven. Sedí na lavičce jen v plavkách a popíjejí pivo. Dorazili sem včera prý až za tmy. Ve třech boudách za nimi není nic jiného než vyhlášené horké léčivé prameny - nejlepší odměna pro všechny trekaře. Chlapi nám koupel dlouze vychvalují, takže také platíme 100 S (60 Kč) za hodinový pronájem jednoho bazénku. Musíme se napřed dlouho osmělovat, voda má totiž 45°C. Jak si tak potom hovíme v horké vodě, postupně se z nás odmočuje špína nastřádaná nejen během těch tří dnů na treku, ale vlastně ještě od Uzbekistánu. Vanu jsme totiž měli naposledy někdy před měsícem.
Po této božské očistě obědváme sýr s posledním chlebem a pěkně se sluníme na lavičce jako předtím naši přátelé. Vychutnáváme si krásu údolí Altyn Arašan, pasoucí se koně, lesy a zasněženou horu Pik Palatka (4931 m n. m.) v pozadí a psychicky se připravujeme na návrat do civilizace (viz následující článek "Údolí Zlatých pramenů"). Po pravdě řečeno, svět hor se nám moc opustit nechce.

Praktické
Mapu oblasti (South-East Issyk-Kul Lake Coast 1:100 000) lze koupit v Biškeku v prodejně Geoid (ul. Kiev 107, Po - Pá 8:00 - 16:30) nebo v cestovních agenturách v Karakolu.
Poplatek za vstup do NP v Karakolském údolí 100 S (60 Kč), v ostatních dolinách se zatím neplatí.
Trasa treku: z konečné maršrůtky č. 101 na Ala-Tau mountain camp 6 h, lesík s tábořištěm 3 h, jezero Ala-Köl 2,5 h, Ala-Kölské sedlo 2,5 h, Altyn Arašan 4 h, vesnice Ak-Suu 5 h (čistý čas bez zastávek). Nejnižší bod asi 1800 m n. m., nejvyšší bod 3860 m n. m.
Každé ráno z Altyn Arašanu odjíždí od chaty Yak Tours Valentin se svým žlutým džípem do Karakolu do hostelu Yak Tours (ul. Gagarin 10), a v poledne zase zpět nahoru. Tento hostel patří v Karakolu k levnějším a má přátelskou atmosféru (pokoj 200 S, stan na zahradě 50 S)
Plnění plynových bombiček: Alp Tours - konečná maršrůtky č. 104 na jihu města, dům 61/1 (Igor Khanin), 3$/ks. Nové bombičky: např. Turkestan Travel Agency 8€ (ul. Toktogul 273).

 

ČÍNA


Západní Čína není Čína

Západní Čínu tvoří provincie Tibet, Qinghai a Xinjiang. Přestože žádný z těchto regionů nemá etnicky ani historicky s Čínou mnoho společného, dohromady tvoří více než třetinu jejího dnešního území. Za přiblížení rozhodně stojí málo známý Xinjiang (čti Sinťjang), který zůstává ve stínu tibetské problematiky. Jedná se totiž o pozoruhodnou zemi se svébytnou kulturou Ujgurů vyznávajících islám a se "středoasijskou" geografií. Právě přes zdejší velehory a obávanou poušť Taklamakan kdysi vedla Hedvábná stezka.

Zaprášený Xinjiang
Velkou část území Xinjiangu zaujímá tzv. Tarimská pánev vyplněná převelikou pouští Taklamakan (délka asi 1500 km), jejíž nekonečné dálky mají obvykle sprašovou nebo kamenitou tvář, ale místy se vyskytují nádherné písečné duny. Většinou je úplně pustá bez jakékoli vegetace. Na severu ji ohraničuje hřeben Ťan-Šanu, na západě pohoří Pamír a Kunlun a na jihu Tibetská náhorní plošina. V ostrém kontrastu proti okolním velehorám se v Tarimské pánvi nachází druhé nejnižší místo na zemské pevnině - Turfanská proláklina, 154 m pod hladinou moře. Pouze na severu provincie za hřebenem Ťan-Šanu se táhnou rozsáhlé stepi do Mongolska a Kazachstánu.
Lidé žijí po obvodu pouště v nemnoha městech-oázách. Nezbytnou vodu jim poskytují prastaré podzemní kanály (tzv. karez) přivádějící podzemní vodu z pouště nebo řeky stékajících z okolních hor, které však později mizí v beznadějně žíznivé poušti. Cestovatele zaujme, že celá tato země je zaprášená. Není divu, protože když vítr rozvíří poušť, prach si pak dlouho sedá a není zde deště, který by ho spláchnul. Typickým znakem zdejších měst a vesnic jsou řady topolů podél cest, mezi políčky a vůbec všude, kam dosáhne zavlažování. Slouží hlavně jako zdroj stavebního dříví, protože rychle rostou, ale ani uschlá větev nepřijde nazmar. Tyto topoly jsou symbolem vzdoru proti pusté poušti, jejíž vegetaci jinak v nejlepším případě tvoří trávy a polopouštní keře.

Hedvábná stezka
Autonomní provincie Xinjiang představuje v současnosti největší provincii Číny. V minulosti zde prosperovala řada menších království, po nichž dnes obvykle zbyly jen zaváté ruiny v poušti. Přestože státy jako Kašgar, Chótan, Loulan nebo Kuča ve své době budily respekt, bývaly obvykle pod vlivem svých silnějších sousedů - střídavě mongolských kmenů nebo Číňanů (ať už jako spojenci nebo vazalové). Zvláště Číňané vždy z taktických důvodů chtěli ovládat Tarimskou pánev. Na tuto "pohraniční" oblast si kladli nárok už od prvního sjednocení vlastní Číny v dobách před Kristem. Jejich vliv po pádu Mongolské říše postupně převážil a celý region nakonec připojili ke svému území jakožto provincii Xinjiang, což znamená Nová hranice.
Zhruba od 2. st. př. Kr. se tudy obchodovalo po slavné Hedvábné stezce. Její dvě větve, které paralelně procházely Střední Asií buď přes dnešní Uzbekistán nebo přes Afghánistán, se hned za horami na západním konci pouště Taklamakan ve městě Kašgar opět sbíhaly. Navíc sem z jihu přicházela ještě další obchodní cesta z Indie. Kašgar tedy vždy měl obrovský význam jakožto velká obchodní křižovatka. Komu se podařilo přejít hřebeny Pamíru nebo Ťan-Šanu, mohl zde vydělat nebo nabrat sil. Neměl ale rozhodně vyhráno, protože cesta dále do Číny vedla přes obrovskou, zrádnou a nehostinnou poušť Taklamakan. Karavany pouští procházely buď po jejím severním okraji podél úpatí pohoří Ťan-Šan, nebo po jižním okraji podél pohoří Kunlun. Přechod pouště trval karavanám téměř rok a kvůli nesmírně drsným podmínkám zde bezpočet z nich našlo smrt. Podle toho také poušť dostala své jméno - Taklamakan znamená "místo, odkud není návratu".

Zde žijí Ujguři
Xinjiangu se také říká Ujgursko podle majoritního národa, který ho už více než tisíc let obývá. Nicméně kromě Ujgurů Xinjiang vždy byl a je domovem mnoha dalších národů. Podél hranic zde žijí národnostní menšiny Kyrgyzů, Tádžiků, Kazachů, Rusů, Tatarů či Mongolů a nyní i stále více Číňanů.
Ujguři patří mezi turkické národy, stejně jako např. Kyrgyzové nebo Uzbeci, ale na rozdíl od svých původně kočovných sousedů už dávno vedou usedlý způsob života a živí se hlavně zemědělstvím v oázách kolem pouště Taklamakan. Ujguři jsou pevně věřící muslimové, takže zde nacházíme plno mešit, muži se neobejdou bez tradiční muslimské čepičky a ženy nosí šátek nebo dokonce bývají i celé zahalené. Ulice brázdí oslí povozy, griluje se jehněčí šašlik, pečou se kulaté chlebové placky, chlapi zaníceně smlouvají a vůbec vše má typickou atmosféru muslimského světa.
Pokud se v některých městech (Kašgar, Yarkand, Karghilik) ještě zachovaly části starých měst, nesmíte si jejich návštěvu nechat ujít. V často úzkých hliněných uličkách pracují různí řemeslníci, bylinkáři, holiči, krejčí. Zaujali nás například kováři: kovadlinu a další instrumenty mají rozložené přímo na zemi, ale aby u toho nemuseli dřepět, stojí po pás v díře velikosti sudu - takže vlastně ušetří za stůl. Pozorovali jsme také pekaře, jak umě lepí chlebové placky na vnitřní stranu oblé pícky navzdory gravitaci. Na bazaru pak chlapi s velkými noži porcují melouny a prodávají je po krajících, což je velmi sympatický zvyk.
Co se týče jídla, ujgurská kuchyně stejně jako ostatní středoasijské příliš nevyniká ani pestrostí ani chutí. Mezi nejobvyklejší jídla patří šašlik (špízy z jehněčí kýty, srdce nebo jater), samsy či manty (taštičky z těsta plněné masem a lojem), langhman (nudle s kousky masa, paprikou a omáčkou) a polo (rýže se smaženou mrkví a kousky masa). Sem tam vaří ve velkých hrncích zdejší pochoutku - fungl celé kozlí hlavy. Místo hlav jsme radši ochutnali sladkou rýži s hrozinkami, tzv. tangzaza: chlapeček s pojízdným stánkem vybalil jednu porci z kukuřičného listu, polil ji sirupem a naservíroval na talířek, led jsme radši odmítli. Vidličku i talířek pak naložil do kyblíku s vodou, odkud je předtím vytáhl.
Zvláštním obyčejem této části světa je oblékat malým dětem dupačky nebo kalhoty, které jsou v rozkroku nesešité. Když to ně přijde, není třeba nic svlékat ani měnit pleny (protože se prostě žádné nepoužívají). Takhle oblékají děti i jinde v Číně, i v horách, kde jsme se sami sotva zahřáli v několika vrstvách oblečení. Dospělí utírají děti jen vyjímečně. Například jeden tatík k tomu účelu použil kousek polystyrénu, který měl na dosah ruky na hromadě odpadků. Jindy jsme zase pozorovali, jak sotva chodící děcko svou hromádku rozšlapalo, ale milující rodiče tomu nepřikládali žádnou vážnost a hned si ho zase vzali do náruče. Firma Pampers by tady asi zkrachovala.

Čína přichází
Že jste vlastně v Číně, je patrné jednak z přítomnosti menšiny Číňanů a pak z dvojjazyčných čínsko-ujgurských nápisů. Vzhledem k tomu, že čínština se zapisuje znaky a ujgurština arabským písmem, tak si tu našinec moc nepočte. Naštěstí cedule s názvy obchodů jsou vždy vyšperkované i obrázky, podle nichž se pozná, jestli se tam skrývá cukrárna, holičství nebo nějaká opravna. Pokud nemluvíte ujgursky, pak domluva v takovém obchodě závisí jen na vašich schopnostech neverbální komunikace. Trochu může pomoct turečtina, naopak angličtina a obvykle i čínština jsou naprosto k ničemu. Původní zápis ujgurštiny latinkou byl z nařízení čínské vlády změněn na arabské písmo, aby se prý Ujgurům znesnadnilo učení angličtiny a omezil se tak vliv našeho světa na jejich snahy o samostatnost.
Přestože se Ujguři se svými čínskými okupanty rozhodně nemají v lásce, pochytili od nich za celá ta staletí řadu jejich zvyků: jedí hůlkami, neustále flušou a stále kouří. Nicméně po celou dobu koexistence zatím nedošlo k asimilaci nebo dokonce vymýcení ujgurské kultury tak, jak to Číňani provedli například v Tibetu za mnohem kratší dobu.

Přežije ujgurská kultura?
Druhou největší skupinu obyvatel Xinjiangu dnes tedy tvoří Číňané (Hanové), navíc snaha čínské vlády o jejich další příliv je naprosto zjevná. Číňané sem přicházejí za trest nebo naopak do vedoucích funkcí, někteří sem jsou také přesídlováni například z oblastí zatopených novými přehradami. Hlavní město provincie, Urumči, je už teď v podstatě čínské, takže obyčejní Ujguři se tam ocitli, obrazně i doslova, na okraji společnosti a v centru města si jich mezi moderně oblečenými Číňany skoro ani nevšimnete.
Čínská vláda do Xinjiangu evidentně pumpuje spoustu peněz, soudě podle perfektních nových silnic, celých moderních čtvrtí a továren. Starousedlíci ve městech přicházejí o své domy a končí zpravidla na okrajích měst. Třeba ve starobylém Kašgaru, nejzápadnějším městě Číny, zůstávají v centru obklíčeny moderní výstavbou už jen dva okrsky starého ujgurského města pulzujícího stále tradičním životem. Do prvního vybírá státem pověřená firma vstupné 30 Y (90 Kč), aby se čínští turisté mohli projít jakýmsi živým skanzenem (místní zde normálně žijí a z peněz pochopitelně nevidí ani juan), do druhého naproti přes silnici může zabrousit úplně volně, jen není v turistických mapách. Otázkou ale zůstává, jak dlouho toto druhé město ve městě přežije. V jiných zemích bývá historické centrum obvykle chráněno. Ve světle toho, co člověk pozoruje kolem sebe, pak zní dost ironicky oficiální název celé provincie "Autonomní ujgurská provincie Xinjiang", když je jasné, kdo drží v rukou moc.
Nově vznikající pracovní příležitosti mají prý šanci získat zase jen čínští přistěhovalci, na domorodce taková lepší práce nezbývá. A tak se pomyslné nůžky životní úrovně mezi domorodci a Číňany rozevírají, což vede k občasným nepokojům. Je pravda, že například v Kašgaru, před bazarem naproti mešitě, vypadaly hloučky chlapů v ošuntělých sáčkách a s nezbytnými čtyřhrannými muslimskými čepičkami dost podezřele. Kolem také hlídkoval nápadný počet čínských policistů. Čas od času při separatistických náladách opravdu v Ujgursku dochází k různým potyčkám. Poslední povstání v roce 2001 skončilo dokonce popravami několika vůdčích osobností. Kdo ví, jak tedy ujgurská kultura pod vlivem kolonizace Xinjiangu etnickými Číňany nakonec dopadne.

 

Zvířecí trh v Kašgaru

Starobylé město Kašgar, které je dnes nejzápadnějším městem Číny, platilo po stovky let za nejdůležitější křižovatku Hedvábné stezky ve východní polovině její trasy. Přestože z její doby se v Kašgaru nezachovalo téměř nic a Číňané zde dnes vybudovali moderní město, za návštěvu rozhodně stojí, zejména kvůli hliněným uličkám starého města, tradiční ujgurské kultuře a vyhlášenému nedělnímu trhu.

Místo karavanseráje Mao Ce Tung
Marco Polo, který Kašgarem procházel koncem13. st., o něm píše: "Provincie Cascar ... má velmi krásné vinice, četné zahrady a cenné pozemky. Je tam hodně hdvábí. Lidé toho kraje jsou obchodníci a řemeslníci a kvůli obchodu tráví hodně času na cestách. Jsou lakomí a pro svou velkou lakotu žijí střídmě. Řídí se zákonem politováníhodného Mohameda, jsou tam nicméně nějací křesťani nestoriáni, kteří mají vlastní kostely."
Tento slavný Kašgar leží na západním konci ohromné pouště Taklamakan u paty velehor Pamír a Kunlun v dnešní Autonomní ujgurské provincii Xinjiang (čti Sinťjang). Tato oblast se také nazývá Ujgursko, podle majoritního národa, který ji už více než tisíc let obývá. Ujguři patří mezi turkické národy, ale na rozdíl od svých původně kočovných sousedů už dávno vedou usedlý způsob života a živí se hlavně zemědělstvím ve zdejších pouštních oázách. Ujguři pevně vyznávají islám.
V rámci modernizace za každou cenu Číňané intenzivně přebudovávají starý "hliněný" Kašgar na město s moderní architekturou a několikaproudovými silnicemi. Kupodivu dovolují na moderních stavbách různé islámské prvky jako například věžičky s kopulemi (ovšem bez půlměsíců). Hlavnímu náměstí obklopenému prosklenými budovami bank dnes vévodí obrovská socha Mao Ce Tunga. Stojí tam v typickém státnickém mundůru a úplně stejně jako Lenin ukazuje zdviženou pravicí cestu k lepším zítřkům. V centru Kašgaru tak už zbývají jen rozsáhlá mešita Id Kah z 15. století a dva okrsky s tradiční zástavbou. Nádherné uličky starého města pulzující životem tak postupně nenávratně mizí, jen prach z pouště stále zahlcuje město.

Zvířecí trh
Přestože Hedvábná stezka zanikla v 15. století, obchodní duch zde stále přežívá, protože Ujguři mají po svých předcích obchodování v krvi. Každou neděli tu naplno ožívá velké tržiště v centru Kašgaru a tzv. zvířecí trh na jižním předměstí.
Na zvířecí trh vyrážíme poměrné brzy ráno. I když slunce už má být docela vysoko, je stále šero a zima, protože vítr před několika dny zvířil poušť a viditelnost teď vinou prachu dosahuje sotva nějakých dvě stě metrů. Prach je úplně všude, foťáky budou trpět. Na trhu už vládne chaotický mumraj. Všude stojí přivázaná spousta hovězího dobytka, ovcí, koz a oslů. Jen velbloudy a koně hledáme marně. Mezi tím se mihotají bílé muslimské čepičky chlapů, kteří jsou jinak oblečeni v typických šedivých sakách. Podle typu čepičky se také dají odlišit Tádžikové nebo Kazaši, případně zvláštní plstěné klobouky prozrazují Kyrgyzy - minoritní obyvatele Xinjiangu.
Do už zaplněného tržiště lidé stále přivážejí dobytek na korbách valníků a náklaďáků. Složit pak takové stádečko ovcí nebo deset krav a býka dá opravdu zabrat. Zrovna vedle nás jeden chlap táhne býka za provaz z korby a druhý ho nahoře strká z ní. Zvíře pak zoufalým skokem musí dolů. Padá na kolena. Přivázaní býci pak funí, slintají a snaží se dostat na nejbližší samici. Jak se tu tak prodíráme, máme docela strach, aby na nás nějaká splašená kráva nepadla nebo nás z korby neohodila svými exkrementy.
O kus dál jsou "složené" ovce úhledně vyrovnané a přivázané k dlouhé tyči ve dvouřadech, hlavami k sobě. Buď trpělivě očekávají svůj osud, nebo (spíš) se nemohou moc pohnout. Potencionální kupci jim napřed znalecky prohlížejí zadky a pak dlouho vzrušeně diskutují s jejich majitelem.
Nejlepší "hádky" a smlouvání ale nabízí oslí část trhu. Prodávající postávají s osly na plácku, aby si je kupující mohli dobře prohlédnout. V případě zájmu pak předvádějí, jak běhají. Sleduji jedno tvrdé smlouvání. Dva chlapi na sebe křičí, mračí se, kolem nich se semkl těsný kruh čumilů. Když už to vypadá, že se poperou, srdečně si tisknou obě ruce a řehtají se. Osel právě změnil majitele.
Nechybí ani prodej příslušenství jako postrojů, provazů nebo koryt z rozříznutých pneumatik. Po obvodu placu pak hned pracují řezníci, kteří svižně stahují a porcují poražené kusy. Hotová učebnice zejména ovčí anatomie. Před trhem se nachází několik jídelen, kde z čerstvého masa dělají oblíbené samsy (taštičky z těsta plněné masem a lojem) nebo grilují šašlik (jehněčí špízy).

Nedělní trh
Jakmile jsme dojedli pár šašliků k svačině, přesunujeme se zpátky do centra na Nedělní trh. Dneska už tento trh vypadá spíš jako holešovická tržnice. Ve velkých halách se prodává hlavně průmyslové zboží a oblečení, ale můžete tu najít i fotogenické jídelničky, stánky s oříšky nebo s různými medikamenty jako jsou například bylinky, kořeny, sušení hadi nebo ještěrky.
Svým ruchem jsou ovšem mnohem zajímavější ulice kolem tržnice, kde se z povozů nebo z bedýnek přímo z prachu ulice prodává ovoce a zelenina. Za prodavači stojí řada tupě koukajících zaparkovaných oslů. Kupujeme hrozny (6 Kč/1 kg), minimeloun, datle a pražené fazole v kari. Ujguři se k nám chovají příjemně a na rozdíl od čínských prodavačů se nás nesnaží natáhnout. Úplně na kraji trhu se prodávají také štěňata a kočky, ale jestli na hraní nebo na vaření, to nevíme.

Závěrem
Stejně jako Marco Polo a řada dávných západních obchodníků i my jsme byli na obou trzích ohromeni tím, co na první pohled pouštní kašgarský kraj nabízí. Zvířecí trh se v Kašgaru koná s železnou pravidelností nepřetržitě už stovky let. Pokud se člověk ponoří do bazaru hlouběji, kam se nedostanou auta a traktory, může si dokonce připadat jakoby se vrátil zpět v čase. Úplně stejně totiž zdejší trh musel vypadat i v dobách Hedvábné stezky.

 

Nejlepší hrozinky se rodí pod hladinou moře

Hedvábná stezka kdysi obcházela ohromnou poušť Taklamakan, ležící v dnešní západní Číně, po jejím severním i jižním okraji. Když se karavany vydaly severní cestou podél úpatí pohoří Ťan-Šan, procházely i úrodnou Turfanskou oázou, jednou z důležitých zastávek na Hedvábné stezce. Dodnes se zde řada památek na slavnou historii zachovala. A jak se v takovém ostrově života v rozpálené poušti žije dnes?

Ve stínu prasklého teploměru
Jedeme z Urumči, hlavního města západočínské provincie Xinjiang [sinťjang], do Turfanské oázy, která je proslulá produkcí vynikajících hrozinek. Po cestě míjíme největší asijskou větrnou elektrárnu. V autobuse pouštějí obligátní akční film, kde se střílí tak, že krev z obrazovek stříká až na nás. Autobus je velký luxusní s klimatizací a komfortními sedačkami. Takovým jsme na naší cestě po Hedvábné stezce jeli naposledy v Íránu. Dokonce se v něm nesmí kouřit, což je tady v Číně naprostý zázrak. Když si parta mládenců přece jen zapálila a klimatizace pěkně roznesla kouř po celém autobuse, "letuška" jim dokonce přišel vynadat. Celé se to opakovalo ještě jednou, protože běžní obyvatelé Číny jsou totiž zvyklí napalovat jednu od druhé.
Přijíždíme do města Turpan (český přepis Turfán). Na rozdíl od jiných míst pouštního Xinjiangu zde i teď, po západu slunce, přetrvává ubíjející horko. Vzhledem k tomu, že jsme právě přijeli z chladného pohoří Ťan-Šan, tak docela trpíme. Není divu, Turfanská proláklina je totiž nejteplejším místem celé Číny - rekordní teplota 49,6°C ve stínu! Má to na svědomí nejen pouštní klima, ale i nadmořská výška, resp. "podmořská nížka" 154 m pod hladinou moře, čímž Turfanská proláklina představuje druhý nejnižší bod pevniny. Aby těch rekordů nebylo málo, nedaleko odkud leží ještě nejvzdálenější místo od moře na naší planetě.

Kozlí hlavy, kuřecí pařátky
Město Turfán bylo vybudováno Ujgury pravděpodobně ve 13. st. n. l. poblíž bývalých čínských posádkových měst Jiaohe [čjaoche] (2. st. př. Kr.) a Gaochang [gaočang] (7. st. n. l.), která představovala nejzápadnější vojenské výspy říše Středu. Dnes je Turfán obydlen jednak domácími Ujgury, jednak Číňany kolonizujícími Xinjiang (Ujgursko). Město má veliké náměstí obklopené moderními čínskými budovami, které jsou typicky obložené bílými dlaždičkami. Většinu tohoto padesátitisícového města ovšem tvoří úzké prašné uličky s hliněnými ujgurskými domky. Nechybí ani velký tradiční bazar a krásné zdobené mešity nejrůznějších velikostí.
Po setmění se přece jen trochu ochlazuje a město ožívá. Náměstí se rozsvěcuje nejrůznějšími světelnými efekty, například v podobě květin nebo ohňostrojů. Na desítkách kulečníkových stolů se začíná hrát. Se svými pojízdnými stánky se stahují prodavači krájených melounů, chipsů, kukuřice a hlavně "smažiči". Jejich stánku vždy dominuje velká pánev s olejem, kterou obklopují nejrůznější pochutiny napíchané na špejlích: brambory, tofu, chléb, kuřecí pařátky, vejce, krevety, rybičky, houby, lilek a další. Tyto stánky jsou naprosto typické pro celý Xinjiang. Lidé si vyberou pár kousků na chuť, pokud jen klábosí, nebo si jich naloží celý talířek, pokud večeří. Smažič to na chvíli vhodí do oleje a pak potře pálivou omáčkou. Co špejle, to 1 juan - tedy například čtyři plátky brambor, dva plátky tofu nebo jedna kreveta. I my se vždy snažíme něco ochutnat, ale hned z večera, dokud ještě olej není přepálený.
Za skutečnou večeří se člověk může vypravit na východní konec náměstí do čínských jídelen nebo naopak na západní konec, kde vedle autobusového terminálu každý večer vyrůstají desítky stánků s ujgurským jídlem. Po setmění je u dlouhých stolů plno, přicházejí rodiny, party chlapů, sem tam i nějaký Číňan. Přitom většina kuchařů i zákazníků jsou muži. Ujgurská kuchyně moc nevyniká pestrostí, takže typický výběr zahrnuje šiškebap (jehněčí špíz), grilovaná kuřata, nudle s vývarem, vařené kozlí hlavy, pečený beraní tuk s kůží, taštičky plněné masem a plněná střívka (nechci vědět čím). Ujguři jsou muslimové, takže snad jediné, co zde chybí, je vepřové. V každém stánku se specializují na něco. Všichni nás lákají, i když pohled na některé stánky pro nás zvlášť lákavý není. Na ochutnání některých věcí jsme bohužel nesebrali odvahu, naopak na špízech jsme si vždycky pochutnali. Obvykle jsme si ale přinášeli vlastní chlebové placky (tzv. nan). Ujguři totiž jedí maso bez příloh, nicméně na požádání vám "kuchař" pro chleba pošle.

Vyschlý jako hrozinka
Ráno ukazujeme řidičovi jednoho městského minibusu obrázek Eminova minaretu, kam se chceme podívat. Má stát asi 3 km východně od centra. Řidič chápe a ukazuje na prstech šest - a šestka za ním zrovna jede. Vystupujeme pak na konečné, na kraji města. Prašné ulice jsou souvisle lemované vysokou zdí, která vždy chrání mikrosvět každého domu. Občas je však možné nakouknout otevřenými vraty na dvorky zastíněné pergolami s vinnou révou. Lidé tam teď obvykle suší hrozny nebo zpracovávají hotové hrozinky.
Za posledním domkem začínají rozsáhlé vinice táhnoucí se až k okraji celé turfanské oázy. Vinice jsou prostoupeny zvláštními vysokými stavbami, které slouží k sušení hroznů. Jejich děrovanými stěnami výborně proudí vzduch a protože je zde horký, vysuší se bobulky vína do podoby hrozinek velmi rychle. Protože na ně navíc nesvítí slunce, nerozpadnou se zelená barviva v jejich buňkách, takže výsledné hrozinky pak mohou být zelené. Turfanská oáza ovšem produkuje mnoho druhů hrozinek v závislosti na odrůdě vinné révy a způsobu sušení. K očesání suchých hrozinek z vřeten hroznů pak dnes slouží jakési motorové mlátičky, které zároveň systémem sít rozdělí hrozinky do několika velikostí. Při menší produkci však tuto práci dělají i ženy ručně.
Blíží se konec září, takže vinobraní je v plném proudu. Před námi zrovna chlapi v muslimských čepičkách máchají koše s hrozny v sudu s kdysi čistou vodou, aby se spláchnul prach, který zde v pouštním Xinjiangu je všudypřítomný. Pak koše vynášejí po žebříku nahoru do sušárny. Slušně zdravíme: "Salam aleykum" a pozorujeme jejich práci. Oni nás hned lákají, abysme se vylezli nahoru podívat. Hoši tam úhledně věší hrozny na vodorovné tyčky v mnoha řadách nad sebou. Pan domácí nám pak dole ještě dva veliké hrozny dává, peníze ale rezolutně odmítá.

Eminův minaret
Za vinicí už vykukuje Eminův minaret. Bereme to zadem přes vinice, z nichž totiž vystupují zajímavé zbytky mohutných hradeb z udusaného jílu. Po chvilce prolézání vinicí už na nich stojíme a máme parádní výhled na minaret. Na tyto hradby se běžní turisté těžko kdy dostanou, protože je k minaretu přiváží autobusy po široké silnici kolem města a vysazují přímo u pokladen. Napadá nás, o kolik zážitků jsou vlastně vůči cestovatelům ochuzeni, ač stihnou za den navštívit jistě více míst.
Těsně kolem minaretu pak stojí nová vysoká zeď se střepinami místo ostnatého drátu a trnitými pnoucími růžemi podél, aby dovnitř bez placení náhodou nepronikla ani myš. Eminův minaret je dominantou mešity, která byla vybudována roku 1777 na počest Emina Hoji, krále Turfánu. Stavba je velmi elegantní, ale bohužel vinou až příliš násilné rekonstrukce působí trochu sterilně. Právě to však coca-colonizovaní čínští turisté žádají. Uvnitř mešity se nachází pouze modlitební prostor s dřevěnými sloupy a koberci, jehož temnotu prudce proráží jen sloup světla otvorem ve střeše. Po schodišti je možné vystoupit na vyhlídku na střeše mešity, nikoliv však na věž minaretu. Naproti stojí ještě Eminova rezidence, jejíž pokoje jsou zařízené ve stylu 18. století: zdobená okna, tapisérie, koberce, polštáře, staré vázy a obrazy.

Závěrem
Kolem turfanské oázy se nachází i spousta dalších zajímavých míst, například fantastické ruiny měst Jiaohe a Gaochang, buddhistické jeskyně Bezeklik s nástěnnými malbami, hliněná vesnice Tuyoq, staré podzemní vodní kanály, zajímavé Planoucí hory nebo slané jezero Aydingkul ležící v nejnižším místě Turfanské prolákliny. Rozumný člověk je dokáže snadno odlišit od tzv. "turistických pastí", které všude číhají na čínské turisty. Ku příkladu rozhodně není nutné platit 60 juanů za návštěvu Údolí hroznů, když stejně krásné vinice jsou přece všude kolem. Pokud máte dost vody, je okolí Turfánu stále co objevovat a jeho návštěva se pak může neplánovaně protáhnout o několik dní. Turfanská oáza každopádně patří k nejkrásnějším místům, jakými jsme v Xinjiangu po Hedvábné stezce projížděli.

 

Zpívající písky a jeskyně tisíců Buddhů

Na východním konci pouště Taklamakan u města Dunhuang se nacházejí hned dvě z nejpozoruhodnějších míst západní Číny. Jednak nádherná dunová poušť s gigantickými dunami vysokými až 200 metrů, jednak světově proslulé buddhistické jeskyně Mogao, jejichž návštěvu kdysi nevynechala žádná karavana putující po Hedvábné stezce přes obávanou poušť Taklamakan.

Začíná "země bez chleba"
Staré město Dunhuang dlouho bývalo nejzápadnější osadou čínské říše Středu, kde pro Číňany ve starověku končil známý svět ... a začínal neznámý "divoký Západ". Ze zaprášeného pohraničního města uprostřed pustiny se však po vzniku Hedvábné stezky (2. st. př. Kr.) stalo prosperující obchodní město. Pár kilometrů západně od Dunhuangu se pak Hedvábná stezka větvila na severní a jižní trasu, kterými karavany obcházely přes řetězce oáz smrtící poušť Taklamakan. Takzvaná Jižní brána (Yang Guan) uvozovala jižní trasu vedoucí do Loulanu a dále podél pohoří Kunlun do Kašgáru, naopak Nefritová brána (Yumen Guan) označovala severní trasu přes Turfánu a podél pohoří Ťan-Šan taktéž do Kašgáru. Obě brány bývaly součástí obranných zdí. Jejich pozůstatky je dnes možné navštívit.
Současný Dunhuang se pomalu ale jistě stává turistickým centrem, protože v okolí se nachází řada historických památek, nádherná dunová poušť nebo pozoruhodný kaňon Ya Dan se zvláštními útvary vymodelovanými z tvrdého jílu větrem. Ve městě si také člověk může užít jak čínskou tak ujgurskou kuchyni. Při cestě dále do Číny je Dunhuang posledním místem, kde je možné ještě koupit chléb, který tu pečou Ujguři. O dvě stě kilometru dál na východ totiž už začíná Velká čínská zeď a s ní i ta opravdová rýžovo-nudlová Čína.

Zpívající písky
Pět kilometrů jižně od centra města se z roviny dunhuangské oázy najednou zvedají gigantické písečné duny, které jakoby se chystaly při nejbližší písečné bouři zavalit. Při prvním pohledu na ně nám přejel mráz po zádech (přestože teplota se blížila 40°C). Nebyli by to Číňani, aby z něčeho takového v době jejich turistického boomu neudělali atrakci. Vstup k dunám už zahradil plot a brána s turnikety, kde se vybírá nehorázné vstupné (225 Kč). Vždyť je to jenom poušť!? Uvnitř areálu si můžou návštěvníci ještě připlatit za vyjížďku na velbloudech, sandbording nebo paragliding.
Pro lidi se samostatným myšlením naštěstí existuje krásná cesta mezi políčky a sady až ke konci plotu, kde už člověk může v klidu a sám zabořit nohy do písku a vydupat na hřeben první duny. My jsme si připadali jako mrňaví mravenci, co omylem vběhli na nějaké pískoviště. Chůze po dunách vzhůru je namáhavá, o to snáz se pak dají sbíhat dolů. Odměnou za výstup nám byla nádherná vyhlídka na téměř neuvěřitelné jezírko Měsíčního srpku a čínský pavilon sevřené mezi dvěma dunami. Obojí zde působí zvláštně nepatřičně, ale tento kontrast zároveň podtrhuje velikost, sílu a nehostinnost dun. Místní lidé tvrdí, že za větru přesýpající se písek vydává zvuky podobné zpěvu, hudbě nebo dunění. Tak vzniklo jméno dun Míngsha Shan (Hory Zpívajících písků).
Duny jsou nejkrásnější navečer, kdy se vyplatí uniknout davům Číňanů, kteří se hlouběji do dun rozhodně nepouštějí, na hřeben některé duny, kam možná lidská noha ještě nevstoupila. Všechna námaha a písek mezi zuby jsou pak zapomenuty, protože hluboké stíny a elegantní křivky dun vykouzlené klesajícím sluncem představují pro našince odchovaného vlahou českou krajinou zážitek nezapomenutelný. Velmi působivý je také muslimský hřbitov na úpatí dun, který pomalu pohlcuje písek. Z některých náhrobků tak už vykukuje jen špička s půlměsícem.

Nezahyne, kdo nechá vymalovat jeskyni
Když se v prvních stoletích našeho letopočtu šířil buddhismus z Indie, dostal ze střední Asie do západní Číny, kde se uchytil zvlášť úspěšně. Obchodníci na Hedvábné stezce rádi přispívali klášterům, protože každý dobrý skutek se jim přičítal k dobru. Velmi štědře byla obdarovávána centra buddhismu kolem pouště Taklamakan jako právě zde, v malé oáze Mogao ležící na řece Dang, které stéká z pohoří Čilian (po té, co Číňani postavili výše na řece přehradu, už tudy voda neprotéká). Postupně tak vzniklo poutní místo s jedním a půl tuctem klášterů. Obchodníci, kteří krutou poušť právě šťastně zdolali, skládali dary jako vzdání díků. Naopak ti, kdo ji měli teprve před sebou, prosili o přízeň prostřednictvím mnichů, kteří se pak za ně modlili. Obojí bylo víc zcela na místě, protože Taklamakan, jméno pouště, znamená "místo, odkud není návratu".
K těm nejzáslužnějším činům patřilo nechat vytesat jeskyni a vymalovat ji náboženskými malbami. Bohatství Hedvábné stezky se tak zde přímo odrazilo v komplexu jeskyní, které byly postupně budovány od 4. století po následujících téměř tisíc let. Ve stěnách říčního kaňonu, které sestávají z měkkých usazených hornin jako je například slepenec, tak za tu dobu vzniklo přes 700 jeskyní, které dnes představují největší galerii buddhistického umění na světě. Jeskyně jsou ve stěně vytvořené v několika patrech. Dříve k nim vedly pouze dřevěné žebříky a ochozy. Kromě nástěnných maleb znázorňujících život na nebesích nebo příběhy ze života Buddhy ukrývají některé jeskyně i sochy Buddhů (obrázky např. na http://www.getty.edu/conservation/field_projects/mogao). Právem byly jeskyně Mogao v roce 1987 zapsány na seznam UNESCO.
Po zániku Hedvábné stezky v 15. st. upadly jeskyně na dlouhou dobu v zapomnění. Až na začátku 20. století zde jistý domorodec náhodou objevil zazděnou jeskyni ukrývající desítky tisíc prastarých svitků s texty a malbami, což sem hned přilákalo expedice evropských badatelů, např. Aurel Stein, Paul Pelliot nebo Sergej Oldenburg, kteří tou dobou jako první Hedvábnou stezku objevovali. Za směšný obnos tehdy odkoupili a odvezli velkou část těchto nedocenitelných dokumentů. Sejmuli také některé malby. Za jejich činy na ně dnešní Čína pohlíží jako na zloděje a darebáky. Pro úplnost dodejme, že zbytek svitků zaplul do soukromých sbírek čínských pohlavárů a jen mizivý zlomek se nakonec dostal do čínských muzeí. Otázkou zůstává, jestli by jinak tyto artefakty vůbec přežily Mao Ce Tungovu kulturní revoluci.
Většina nalezených spisů je buddhistických, mezi nimi se ale nacházejí i státní, finanční, vojenské nebo vědecké místní dokumenty. Část spisů je dokonce tibetských středoasijských, hebrejských nebo křesťanských. To vše ukazuje, že po Hedvábné stezce se nejen obchodovalo, ale že se po ní šířily i filozofické myšlenky a náboženství. V této "knihovně" byl nalezen i vůbec nejstarší tisk světa, tzv. Diamantová sútra z roku 868, což dokládá, že knihtisk byl na divokém Východě vynalezen už o šest století dříve než v temné Evropě.
Podobných jeskynních komplexů se v poušti Taklamakan nachází mnohem víc, obvykle pod označením "Jeskyně tisíců buddhů". Můžeme je navštívit například západně od Dunhuangu, v Bezekliku u Turfánu nebo kolem města Kuča. Komplex Mogao je z nich však daleko největší a nejzachovalejší, takže představuje "povinnou" zastávku novodobých poutníků po Hedvábné stezce.

Praktické
Z centra Dunhuangu z křižovatky u autobusového terminálu jezdí minibus č. 3 (1 juan) ke vstupní bráně na duny, taxík 10 juanů. Vstupné činí 80 juanů (225 Kč). Vybírat za vstup do pouště je možné snad jenom v Číně, ale pokud se tomu chcete vyhnout, stačí před vstupní branou zahnout doprava mezi sady, ještě jednou doprava, hned doleva a po asi 500 m se ocitnete pod dunami na konci plotu. Nemusíte ho tedy ani ilegálně přelézat, ale prostě vstoupíte do pouště jinou cestou (a krásnou).
K jeskyním Mogao, 33 km východně od Dunhuangu, jezdí autobus v 8:00 od hotelu Feitian (20 juanů/zpáteční). Prohlídky jsou výhradně organizované, kromě baterky musíte všechny věci včetně foťáků nechat v úschovně (zdarma). V jeskyních platí přísný zákaz fotografování. Vstupné 120 juanů, cizinci mají nárok na anglicky mluvícího průvodce, je třeba se na něj ale doptat až u samotného vstupu k jeskyním. Do některých vyjímečných jeskyní se platí extra vstupné 100-500 juanů. Prohlídka trvá asi 1,5 h. Autobus zpět do města odjíždí ve 12:30.
(1 Y = 2,8 Kč, září 2006)

 

Na konci Hedvábné stezky!

Po pěti měsících cesty z Istanbulu dorážíme do čínského města Sian. Dosáhli jsme tak svého cíle a projeli celou Hedvábnou stezku po její hlavní historické trase. Sian je dnes pouze rušným přelidněným velkoměstem, ale dříve zde stávalo císařské město Šangan, z něhož vládlo říši Středu hned několik čínských dynastií. Pro karavany z Blízkého východu právě zde celá Hedvábná stezka končila, pro ty putující opačným směrem naopak začínala. A jak vypadá konec Hedvábné stezky?

Hedvábí a smog
Je pátek 28. září 2006 a my jsme právě dorazili na konec Hedvábné stezky do města Sian (Xian). Už týden prší a vyhlídky na rozumnější počasí nejsou nejlepší, ale v nás samotných svítí slunce, protože jsme dokázali splnit jeden ze svých největších snů. Decentně oslavujeme pivem, dobrým jídlem, dáváme si
například téměř domácí knedlíky plněné masovou směsí, voláme z internetu domů a po měsíci a půl dokonce potkáváme naše krajany, příjemnou dvojici.
Doma v Čechách se dnes vzpomíná na zavraždění sv. Václava. Zatímco tam v roce 935 bojovala o moc česká knížata, v Číně toho času ... se také bojovalo o moc, konkrétně pět dynastií, které vyplnily mocenské vakuum po pádu slavné dynastie Tang (618 - 907). V souvislosti s Přemyslovci je zajímavé, že v hrobech kněžny Ludmily (Václavovy babičky) a Boleslava II. (Václavova synovce) byly nalezeny součásti oděvů z hedvábí.
Ale zpět k Číně a Hedvábné stezce. V Šanganu se kdysi setkávali obchodníci z celého tehdy známého světa, překládalo se zde cenné zboží dovezené z dalekého Západu, sídlili zde velvyslanci, a přicházeli sem kazatelé nových myšlení a náboženství. Dnešní Sian (hlavní město provincie Šaan-si) už smysl politického, kulturního a obchodního uzlu světového významu postrádá. Císařské paláce, trhy s hedvábím a vzácným zbožím nahradily jen mnohaproudové silnice, dvoupatrové autobusy, mrakodrapy, prosklené banky a neutěšené uličky a halí je smog. Dnes jsou navíc ulice přelidněné i na čínské poměry, protože 1. října 1949 Mao Ce Tung vyhlásil Čínskou lidovou republiku, a tudíž teď o víkendu vypuká každoroční všelidové šílenství celostátních týdenních prázdnin.

Terakotová armáda
Z dávných dob Hedvábné stezky se v samotném Sianu ani nezachovalo mnoho významnějších památek. Nicméně celá provincie Šaan-si je poseta enormním množstvím historických nálezů datovaných až do pravěku. Asi nejvýznamnější památku v blízkém okolí představuje slavná Terakotová armáda, která se nachází nějakých 40 km východně od Sianu a kvůli níž sem zavítá téměř každý návštěvník Číny.
Jedná se o monumentální hrobku prvního velkého čínského císaře označovaného Čhin Ši Huang ("První císař dynastie Čchin", 259 - 210 př. Kr.). Tento velmi schopný panovník v roce 221 př. Kr., po dlouhém období tzv. Válčících států poprvé v historii sjednotil celou Čínu. Položil základy veliké jednotné říše a začal s budováním Velké čínské zdi na obranu proti mongolským kmenům. Čhin Ši Huang byl kromě mimořádných vojenských a politických schopností vyhlášený také nesmírnou krutostí. Přestože v době, kdy Čhin Ši Huang vládl, Hedvábná stezka ještě neexistovala, sjednocení Číny vytvořilo důležitý předpoklad pro její vznik o nějakých 100 let později.
Jeho životu přesně odpovídá megalomanská hrobka, kterou si nechal vybudovat. Vlastní pohřební komoru totiž hlídá zhruba 8 000 terakotových (hliněných) vojáků, které byly vyrobeny v životní velikosti, natřeny reálnými barvami a držely opravdové zbraně. Například meče měly i unikátní nerezovou úpravu, takže bez újmy přečkaly více než 2000 let. (Podobnou technologii v Evropě objevili až v novověku.) Figuríny jsou tak detailně vyvedené, že v roce 2005 dokonce odborníci z Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně na nich zahájili výzkum staré čínské obuvi. Kromě obyčejných pěšáků tvoří armádu i oddíly lukostřelců, jízda a několik bojových vozů. Šiky vojáků byly rozestavěny v širokých chodbách, pečlivě překryty trámy, izolací a zahrnuty zemí. Uvádí se, že všichni architekti a stavitelé znající různá bezpečnostní tajemství hrobky pak byli zaživa pohřbeni s císařem. Některé části hrobky se samozřejmě během staletí zbortily nebo byly objeveny loupežníky, kteří z nich "těžili" zbraně a pak obvykle figuríny rozmlátili a chodby podpálili. Nakonec se na hrobku zapomnělo a půdu na jejím lidé normálně obhospodařovávali, až do roku 1974.

Zajímavosti Sianu
V samotném Sianu stojí za pozornost Malá a Velká husí pagoda, které pocházejí ze 7. století, ale byly v minulosti mnohokrát zvyšovány a přestavovány. Velká husí pagoda má dnes sedm pater a původně sloužila pro uložení posvátných buddhistických spisů, které byly za účelem adoptování buddhismu přivezeny z Indie.
V centru města nedaleko jižní brány hradeb stojí jako "perníkové chaloupky mezi mrakodrapy" Zvonová věž s expozicí zvonů a Bubnová věž s expozicí bubnů (poslední přestavba z 18. století). Obě stavby jsou docela utopené mezi širokými silnicemi, moderními hotely a vysokými budovy. V Bubnové věži býval velký městský buben, který odbíjel čas.
Za návštěvu také stojí muslimská čtvrť, kde se nachází velká mešita a večer se zde otvírá přehršel muslimských restaurací a jídelniček. Dokonce zde pečou i tradiční muslimské chlebové placky, což z této čtvrtě činí příjemnou chlebovou oázu uprostřed veliké rýžovo-nudlové Číny. Muslimové tvoří podle čínských statistik asi 3% populace ČLR. Pomineme-li Ujgury a středoasijské minority v západní Číně, pak většina ostatních muslimů ve vnitřní Číně jsou sice etničtí Číňané (Hanové) a hovoří čínsky, ale označují se Hui jakoby se jednalo o samostatný národ. Faktem je, že díky své víře, zvykům a stylu života tvoří v čínské společnosti poměrně izolované komunity.
Určitě největší podívanou v Sianu představují mohutné městské hradby obepínající střed města v délce skoro 14 km. Byly vybudovány ve 14. st. (dynastie Ming) na základech starých hradeb z dob dynastie Tang (7. - 9. st.). Přestože se hradby zachovaly do moderní doby pouze částečně, byly v rámci budování turistických atrakcí v Číně dostavěny do původní podoby. Zajímavé jsou pevnosti u bran a strážní věže. Výhledy z hradeb však vedou jen do moderní zástavby s mrakodrapy obvykle zahalenými ve smogu.

Jak vypadá konec Hedvábné stezky
Pro nás procházka po těchto hradbách však představovala nezapomenutelný zážitek, protože byly jakýmsi hmatatelným koncem Hedvábné stezky. Dokonce se během naší návštěvy na toto odpoledne i roztrhaly mraky. Při slunci zapadajícím nad tradičními čínskými střechami strážních věží se nám pak vybavovaly ty uběhlé měsíce a tisíce kilometrů přes slavná města, oázy, pouště a hory.
Vzpomněli jsme na tureckou rodinku, co nás přiměla stanovat u nich na dvorku, na Alího, který se chystal emigrovat z Íránu do vysněné Ameriky, na vojáky v Ašchabádu pískající, když jsme fotili vládní budovy, na čaj s prodavačem v chátrajícím Mujnaku omývaném kdysi Aralským jezerem, na Kyrgyzy, co připíjeli vodkou na zdraví našich dětí a na "rúske svině", na ujgurského pantátu, co nám daroval veliké hrozny, když nás zaujala jejich výroba hrozinek, i na telefonáty domů. Všechny ty zlomky historie Hedvábné stezky i současný život v místech její původní trasy nás určitě ovlivnily. Tak nějak tedy vypadá náš konec Hedvábné stezky.
Stojíme teď na sianských hradbách na druhém konci kontinentu, do něhož jsme se v jeho nejzápadnějším místě před pěti měsíci zakousli, a zjišťujeme, že jsme dosáhli vlastně hned několika úspěchů: splnili jsme nejen konkrétní cíl projet celou Hedvábnou stezku po její původní trase, ale dokázali jsme si zařídit půl roku volného času, což vyžaduje řadu "obětí". V neposlední řadě jsme snad také dokázali představit cestovatelské veřejnosti některá méně známá místa a upozornit na některé problémy.

Cesta po Hedvábné stezce byla náročná, ale krásná, objevná a plná pravého dobrodružství, neopakovatelných zážitků i setkání se zajímavými lidmi. Do Číny se po zemi často jezdí, ovšem přes Pákistán, což nekopíruje hlavní historickou trasu Hedvábné stezky. Cestovatelé, kteří ji projeli přes Střední Asii, tvoří poměrně malou skupinu. Jsme rádi, že jsme se k nim přiřadili. Rádi bychom poděkovali všem, kteří nám pomohli, ať už z domova nebo přímo na cestě. Pět měsíců uteklo jako voda. Před sebou teď máme ještě jeden měsíc cestování po jižní Číně a pak návrat domů, do známé reality.

 
O CESTĚ


Kolik stojí Hedvábná stezka?

Celkové náklady na naši šestiměsíční cestu po Hedvábné stezce dosáhly 75 600 Kč/osobu, což zahrnuje všechna víza, pojištění, veškerou dopravu, vstupy, ubytování, jídlo, drogerii, internet a drobnosti. Naopak není tam obsaženo fotografování, suvenýry a věci "investičního" charakteru jako vybavení, knižní průvodce a očkování. Čistě cestovatelské náklady, tzn. po odečtení cen víz (10 600 Kč), pojištění (4 300 Kč), autobusu do Istanbulu (1 900 Kč) a letenky ze Šanghaje (13 000 Kč), pak vyšly průměrně 11,4 $ na osobu a den (vše při kurzech 23,0 Kč/$ a 29,5 Kč/€).

Cestovali jsme skromným batůžkářským stylem. To znamená, že jsme hledali nejlevnější hotýlky, ve velkých městech dormitory, na venkově a v horách jsme spali ve stanu. Stopovali jsme tam, kde stop v našem pojetí funguje, tj. v Turecku a částečně ve Střední Asii. Jinak jsme jezdili místní dopravou, žádné letecké přesuny. V Íránu a Střední Asii jsme používali i sdílené taxíky, které zde díky levnému benzínu tvoří běžnou součást hromadné dopravy. Jedli jsme v jídelnách společně s "prostým" lidem, jen vyjímečně v nějaké restauraci. Snídaně jsme si obstarávali sami, kromě Uzbekistánu, kde bývají v ceně ubytování. Na osvěžení jsme si kupovali hodně ovoce a zmrzlinu. Vodu jsme pili povětšinou balenou, v horách z potoků. O vstupné jsme ve Střední Asii smlouvali, jak je zde zvykem, protože cena pro cizince bývá 10x vyšší než pro místní. V Číně dosahují vstupy opravdu přemrštěných částek a vybírají se i na tak nesmyslných místech jako například duny v poušti, proto jsme vstupy asi v polovině případů úspěšně a bez uzardění obešli. Na internetu jsme bývali průměrně každý 2. - 3. den, ve "stánech" méně, v Číně skoro pořád. Podle průměrných denních nákladů lze projeté země seřadit od nejdražší po nejlevnější následovně: (Turkmenistán), Čína, Turecko, Uzbekistán, Írán, Kyrgyzstán.
Víza do Turecka a Kyrgyzstánu naštěstí nepotřebujeme, náš rozpočet ale zatížilo íránské (1000 Kč, Praha), turkmenské (700 Kč, Teherán, vstupní poplatky 300 Kč), uzbecké (5 600 Kč, Vídeň, agentura Kaznet) a čínské (1 000 Kč, Biškek, navíc dvojí prodloužení víza 2 x 1 000 Kč).
Celkové náklady na tuto půlroční cestu (75 600 Kč/osobu za 180 dní) představují sice vysokou částku, ale vzhledem k tomu, že běžná cesta do nějaké daleké země na jeden měsíc stává kolem 40 000 Kč, tak to vypadá, že jsme tímto spojením několika zemí do jedné cesty vlastně 3x zašetřili. Všechny ty nezapomenutelné zážitky a zkušenosti, které jsme cestou získali, ovšem mají cenu daleko vyšší.
Podrobný rozpočet v tabulkách, rozdělený na jednotlivé země najdete (zde).